O hafíkovi a kočičákovi

O HAFÍKOVI A KOČIČÁKOVI, JAK SI MYLI PODLAHU

Bylo to dávno, když hafík a kočička spolu hospodařili; u hvozdu stála malá chatrč, a v ní spolu žili a toužili kutit opak nic tak, jako ostatní lidi.

Oni to vždycky musili vykutit trochu jinak, když mají mrňavý a patlavý tlapičky a na tlapičkách nulu prstů, jako mají lidi, akorát na tlapkách mají polštářky a malinký drápky. A tak musili kutit povinnosti jinak, do školy totiž můžou akorát malí lidský mláďata a parchantíci, a ubohý zvířátka tak musí zůstat doma.

A tak to v chatrči u zvířat vypadalo často dost jako na houpačkách. Chvíli dobrý, chvíli blbý. Občas čisto, víc občas trochu svinčík. To si tak po jistým časovým období všimli podlahy s řádnou vrstvou svinčíku.

„Poslyš, Hafíku,“ povídá Kočičák, „podlaha nám tu trochu chybí.“ „Taky mi připadá už trochu špinavá“ uznal Hafík, „koukni, jak mám od toho svinčíku špinavý tlapky!“ „Fujky špinavý,“ povídá Kočičák „hanba ti! Tu podlahu musíš vydrbat! To lidi mívají doma čisto. Ti jí občas umyjí.“

„Dobrá,“ povidá Hafík, „jak to vykutím? A jak to vykutíš ty?“ – „Poradíš si,“ povídá Kočičák. „Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní.“ Hafík zdrhnul s nádobou pro vodu a Kočičák vytáhla z kufříku kus mýdla a položila to mýdlo na stůl. Pak zmizla pro cosi do komory; schovávala si tam kus nakládaný myši. Zatím Hafík dotáhnul vodu a vidí na nábytku žrádlo. Rozbalí to a bylo to růžový. „Aha, Kočičákova sváča,“ povídá si Hafík, a jak by žral, tak to strčil do huby a začal kousat.

Advertisement

Novomediální zkouškové

Na FHS bývalo zkouškové zcela jasně vymezeným časovým úsekem, kdy studenti zalézali za hradby (nejlépe historických) knih a po měsíci, dvou nevydařených pokusech u zkoušky a se třetím pokusem na krku a černými kruhy pod očima vylejzali a divili se, že za pár dní začíná další semestr. Na StuNoMe mě spíš překvapilo, že už je vážně konec semestru a bylo mi skoro líto, že se teď na měsíc (skoro dva!) do školy dostanu jen minimálně. #fňuk 

V rámci čekání na nový semestr (a taky na nové Walking Dead) jsme si v menší skupince spolužáků střihli roztřídění několika tisíc tweetů #volím_pravici, staly se z nás téměř mediální hvězdy, ač dle Warhola ke skutečné slávě chybí ještě 14:58 sekund. Jakmile jsem dotřídila tweety, zmizela jsem na pár dní od práce „ohřát se“ (haha, naivní, naivní!) do Itálie.

Moc novomediální to nebylo, protože italské wifiny. A tradičně mediální to taky moc nebylo, protože mi sousedi neustále vyhazovali pojistky a nedalo se koukat ani na italskou Shoppin‘ night. To jsme ovšem o pár dní – a večerů strávených nad projekty na datažurnalistiku – později dostatečně vynahradili na #SNMtripu do Berlína. Pusťte mediální nadšence do muzea her, muzea filmu, ke spoustě interaktivních hraček, několika topconům a ke spoustě kebabu. Jednoduše boží.

Ideálně načatý #roundtheworld2014 pokračoval den po Berlíně Norimberkem a Španělskem, což byl spíš závod alá „checkni se, kde můžeš“. Strategie „když si vezmu sluneční brejle, tak bude určitě pršet“ se plní jen první den, a na ty další už brýle najdou své uplatnění. V rekordním čase stíháme veškeré za zmínku stojící pamětihodnosti, vidět kamzíka, Sierru Nevadu a strávit dobrých 800 km v mrňavém fiátku.

Po cestě zpátky stíhám konečně dočíst první knížku za tenhle rok – hádam, že challenge „one book per week“ tímhle asi padá. Rovněž stíhám lehce vyděsit vedle sedící paní svou velmi interesantní četbou, neb se paní dívala, co čtu zrovna ve chvíli, kdy půl stránky lékařsky zaměřené četby zabírala detailní fotografie rozštípaného zápěstí. Tady bych ráda zmínila, že i v Ryanairu se s trochou cviku dá posadit pohodlně a rovněž bych ráda poznamenala, že když jsem přežila let Ryanem, přežiju už asi všechno. Přistáváme a tedy i zhasínáme akorát, že nestačím dočíst epilog. Ve snaze uklidit knížku do báglu nepostřehnu turbulence a řádně se majznu o sedačku před sebou. Ryan poskakuje víc než jankovitej fiátek, tím spíš, že hrozně fouká. Ono je něco špatně, že španělé netleskaj? Aha, čekalo se na fanfáry. A tleskaj, samozřejmě že tleskaj. Ještě chvilka post-letecké akrobacie během vyndavání zavazadel v absurdním záklonu a snaze nikoho (a hlavně sebe) nezabít, neb se v batohu hřeje několik kilo především jídla a salámů.

Rychle domů, pár hodin vyspat a vyrazit do ČT, protože olympiáda ve španělštině (stejně jako Star Wars, které jsem ovšem dokoukala i přes jazykovou bariéru) byla spíš utrpení. Z ČT si ještě na chvíli odskočím učit, načež opět klušu zpátky na Kavčí hory, protože proč? Protože sportem ku zdraví, že, jak potvrdí můj nebohý kotník a jeden ze schodů katedrály v Seville.