O hafíkovi a kočičákovi

O HAFÍKOVI A KOČIČÁKOVI, JAK SI MYLI PODLAHU

Bylo to dávno, když hafík a kočička spolu hospodařili; u hvozdu stála malá chatrč, a v ní spolu žili a toužili kutit opak nic tak, jako ostatní lidi.

Oni to vždycky musili vykutit trochu jinak, když mají mrňavý a patlavý tlapičky a na tlapičkách nulu prstů, jako mají lidi, akorát na tlapkách mají polštářky a malinký drápky. A tak musili kutit povinnosti jinak, do školy totiž můžou akorát malí lidský mláďata a parchantíci, a ubohý zvířátka tak musí zůstat doma.

A tak to v chatrči u zvířat vypadalo často dost jako na houpačkách. Chvíli dobrý, chvíli blbý. Občas čisto, víc občas trochu svinčík. To si tak po jistým časovým období všimli podlahy s řádnou vrstvou svinčíku.

„Poslyš, Hafíku,“ povídá Kočičák, „podlaha nám tu trochu chybí.“ „Taky mi připadá už trochu špinavá“ uznal Hafík, „koukni, jak mám od toho svinčíku špinavý tlapky!“ „Fujky špinavý,“ povídá Kočičák „hanba ti! Tu podlahu musíš vydrbat! To lidi mívají doma čisto. Ti jí občas umyjí.“

„Dobrá,“ povidá Hafík, „jak to vykutím? A jak to vykutíš ty?“ – „Poradíš si,“ povídá Kočičák. „Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní.“ Hafík zdrhnul s nádobou pro vodu a Kočičák vytáhla z kufříku kus mýdla a položila to mýdlo na stůl. Pak zmizla pro cosi do komory; schovávala si tam kus nakládaný myši. Zatím Hafík dotáhnul vodu a vidí na nábytku žrádlo. Rozbalí to a bylo to růžový. „Aha, Kočičákova sváča,“ povídá si Hafík, a jak by žral, tak to strčil do huby a začal kousat.

Advertisement