I am smiling aneb febiofestový kyborg

Na v hodinách ZSNM čtený „Ironický sen o společném jazyce pro ženy v integrovaném obvodě“ aneb esej o „pokusu vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a materialismu“ mi velmi připomněl jedno z traumat, které jsem utrpěla během Febiofestu na projekci The Machine, kde je Británie ve válce s Čínou, ministerstvo neví coby a tak si staví robotického vojáčka, ten neposlouchá tak, jak by chtěli, všechno se to zákonitě zamotá, robot omylem někoho povraždí, takže je automaticky zlej, povolají na něj (resp. ní) odborníky, robot/ka se do sympatického vědeckého šmudly zamiluje a všechno se to pokazí už definitivně. Anotace se dokonce chlubí čímsi jako „Efektivní minimalistická podívaná originálně se dotýkající otázky, co odlišuje člověka od stroje, stojí na atmosféře a podmanivé práci se zvukem a hudbou.“ Což se tváří jako hluboce filosofická záležitost, která dokonce hrabe i v otázkách etiky, ale v podstatě je to slátanina Blade Runnera, Univerzálních vojáků a výborného nového Robocopa (který hrabe ještě o chloupek výš, než ten Verhoevenovský a je i ohledně otázek vztahu a přeměny člověka v robota a jeho vztah u ke světu a především k rodině podstatně výživnější a v mnoha ohledech i zcela neprvoplánově šokujícím způsobem působivější aka ,,Nemáš tělo, ale jinak jsi to ty!…“ ). Jen si místo Joela Kinnamanna (nebo Petera Wellera je-li libo) musíte dosadit značně nesympatickou a prkennou Caity Lotz, kterou oberete o všechny lidské prvky až na „strojovou“ kostřičku a pokusíte se do ní vecpat, respektive v ní vypěstovat lidské vědomí a emoce, což mělo jistě nějaké logické vysvětlení a hlubší smysl, jen se obávám, že mě film plný patosu o nemocných dětech, zachraňování světa, „splendid isolation“ ve válce s Čínou, lásky k robotovi a nebo taky lásky robota k člověku, sebeobětování a všech možných sci-fi klišé v tu chvíli už tak moc nudil, že jakékoliv soustředění nebylo vůbec možné.

Celému tomuhle utrpení o devadesáti minutové stopáži, které mě navždy vyléčilo z experimentálních fanouškovkých a low-costových pokusů o robotické sci-fi, předcházelo (částečné) a následovalo (téměř úplné) čtení Manifestu kyborgů, který sepsala historička vědy, socialistická feministka a mimojiné také bioložka Donna Haraway a ukazuje kyborga jako tvora, který spojuje organismus a stroj v unikátní formě, které nerozlišuje pohlaví a tak se vymyká i kulturním zvyklostem. Naše kultura postavená na „mužském“ světě (ahoj Robocope!) je Harawayovou odsunuta do pozadí a namísto ní vyzdvihuje bezpohlavnost kyborgů a tedy i jejich rovnost ve všech ohledech (zdravím bezpohlavní The Machine, který měl podobu ženské jen proto, že by na ten film jinak nikdo nekoukal).

Advertisement

Novomediální hatmatilka

Principy nových médií by se daly přirovnat skoro k bibli našeho oboru. Nová média jsou založená na numerickém kódování dat a propracovala se mezi ně řada technologických vymožeností. Charakteriovat nová média je i vzhledem k postupnému stárnutí technologií trochu problematické, takže jsou často označována také jako digitální, interaktivní, hypermédia nebo média 2.0. Lev Manovich ve své knize „The Language of New Media“ definoval pět principů nových médií. Mezi ty patří numerická reprezentace, modularita, automatizace,  variabilita a transkódování.

• Numerická reprezentace: znamená, že všechny předměty médií jsou složeny z digitálního kódu a analogový obsah se do digitálního dá převést. Vše je pak reprezetováno numerickým kódem (jedničky a nuly, pixely, atd.).

• Modularita: jednotlivé prvky tvoří větší komplexy – písmena tvoří slova, slova tvoří věty, pixely tvoří tvary, tvary vytváří obrázky a všechny jednotlivé „dílky“ celé skládačky lze snadno měnit.

• Automatizace: jednak na nízkém, jednak na vysokém stupni. Nižší zahrnuje jednoduché operace, jako aplikaci filtrů na fotku na Instagramu, vyšší zahrnuje složité postupy, jako vkládání umělé inteligence strojům (zdravím pana Caradoga a jeho The Machine)

• Variabilita: v novomediálním prostředí není nic neaktualizovatelné, vše se dá stále měnit, existují tak v podstatě v nekonečných verzích – variabilitu jde rozvést ještě do dalších sedmi příkladů.

• Transkódování: znamená převod do jiného formátu a že vše se dá převést do digitální podoby – příkladem budiž klasický dopis a dnešní „novomediální“ email.

Medium is the message

McLuhanovi se chtě nechtě už třetím rokem nevyhnu díky prvním hodinám mediální češtiny, kde se každoročně studentům snažím krom toho co to jsou klasická a nová média vysvětlit i rozdíl mezi chladnými a horkými médii a pokud se mi zrovna nechce „učit“ respektive nějakou látku vážně vysvětlovat, při zadávání úkolů alá „jste reklamní agentura a musíte prodat žvýkačky“ se dalšímu vysvětlování, že medium je poselstvím a že reklamou v novinách desetiletým dětem sebelepší žvejky vážně neprodají (byť se u studentů objevily už i dost zajímavé nápady, které by minimálně u zmíněné cílové skupiny úspěch měly) stejně nevyhnu.

Stejně jako McLuhanovi se každoročně nevyhnu ani vysvětlování Platonova podobenství o jeskyni a jak tohle vlastně souvisí s Matrixem, což zahrnuje značnou akrobacii při čmárání na tabuli, třídění nepíšících fixek a diskusi cože je Matrix za film, protože má v ruštině neuvěřitelně vtipný název, který si nikdy nepamatuju, tudíž jen to zjišťování a  dohadování se zabere čtvrt hodiny (případně i pantomimu) a nakonec stejně zjistíme, že ho půlka studentů neviděla, tudíž následující hodinu koukáme na Matrix.

Nejsnazší vysvětlení se nabízí i z učitelské (haha) praxe – na hodinách jsem sama chladné médium (zvlášť, když mě studenti štvou a občas i v zimě, kdy v učebně nefunguje topení). Vyžaduji od studentů vysokou míru participace, neb nerada vedu celé hodiny zdlouhavým monologem. Využitím chladných médií předcházíme nudě na hodinách, fungujeme v dialozích, zapojujeme především televizi, občas i telefony, když si některý student náhodou vzpomene se mi z hodiny omluvit. Horkými médii obtěžuji studenty zcela běžně – tištěné materiály a hangouty, papíry s články, knihy (neb studentům dávám McLuhana ke čtení, pokud se chtějí hlásit na mediální studia) občas i rádio.

A vůbec největší radost z toho všeho mám, když se otázka na tohle rozdělení opravdu v přijímačkách objeví.

Do you wanna draw a fairytale?

Bylo jednou jedno království, a v království byl hrad. Nebyl to obyčejný hrad. Stál na vrchu nad městem a řekou, s výhledem do kopcovitého kraje. Každé pondělí se na hradě scházela skupina hrdinných bojovníků, připravených království chránit před bandou mediálních nevzdělanců. Jednoho dne však museli sami projít těžkou zkouškou – zvizualizovat svou oblíbenou pohádku! I chrabře se úkolu chopili a jali se ho plnit. Některým to však dalo řádnou práci – souboj s devítihlavou obludou zvanou Gephi byl vskutku obtížný a někteří jí v lítém boji málem podlehli. Po několika soubojích byla obluda poražena a hrdinové se statečně mohli vrátit do hradu se splněným úkolem.

Ono to zadání znělo jednoduše a docela zábavně. Šlo o to, rozepsat si pohádku/příběh/cokoli do jednoduchých vět a podle smyslu příběhu je pospojovat do grafu. Můj v základu geniální nápad- rozkreslit si pohádku, kterou znám nazpaměť i pozadu a ještě teď jsem z ní nadšená jako malý děcko, se ovšem ukázal jako solidní bič, neb jsem sáhla po pohádce, která má cca tři různě se prolínající příběhový linie. Z prvotních pokusů pohádku sepsat do stručných vět vypadlo skoro devadesát řádku v Excelu. Tudíž jsem musela škrtat a psát to celý znovu. Napodruhé se povedlo pohádku zredukovat na 35 řádek. „Hurá, vrazíme to do Gephi a ono něco vypadne.“ Vypadlo, ale smysl to moc nedávalo.

I muselo se přepisovat znovu. V nejvyšším zoufalství jsem si (za kvalitní morální podpory v podobě geniálního soundtracku) všechno překreslila ručně. jednotlivé uzly příběhu jsem místo krycích jmen jako „Hans-Anna“ smysluplně očíslovala a podle rad mé drahé kolegyně přepsala do tabulky. Suroviny zamíchat, trochu přisolit, chvíli povařit, přelít do Gephi a modlit se, aby to fungovalo.

K mému překvapení se tentokrát konečně podařil graf, který dává smysl, hrany směřují tak kam mají, spojují co mají spojovat, počet uzlů odpovídá a nikde se nepovaluje nic, co by k příběhu nepatřilo. Úkol po drobných peripetiích splněn, s Gephi už jsme zase kamarádi a já jsem .

Want a sugarcube?

Mezi další úkoly z hodin datažurnalistiky patřilo sepsat článek, který by navázal na nadpis, který jsem dali dohromady minulou hodinu. Z mého „Sezením u počítače spálíte jeden půllitrový  Red Bull za 3 hodiny“ tedy po menším zkoumání nejrůznějších džusů, energeťáků, minerálek a obsahů cukru vzniklo toto:

Za stejnou dobu spálíte sezením u počítače i stejný objem 100% jablečné šťávu z Globusu. Stejný objem meruňkového džusu Pfanner vysedíte za víc než čtyři hodiny. Ne všechny energetické nápoje jsou tak kalorické, jak se o nich říká. Ne všechny džusy jsou zdravé a ne všechny minerálky dietní. Cukry se neschovávají jen v plechovkách, ale i ve zdravě se tvářících nápojích.

Když ráno vstáváte, nalijete do sebe sklenici džusu. V práci dodržujete pitný režim litrem minerálky, k obědu jednu půllitrovou kolu a před cvičením do sebe obrátíte ionťák. Před večerním kinem ještě jeden energetický nápoj, aby vás nudný film náhodou neuspal. V každé lahvi, krabici a plechovce se schovává určité množství kalorií, které buďto během denních aktivit spálíme, nebo se nám v těle uloží v podobě tuků. Kalorie jsou ale pojem velmi abstraktní. Zkuste si místo 160 kalorií, které do sebe obrátíte v jedné lahvi Kofoly, představit deset a půl kostky cukru. Zdravý ovocný – třeba meruňkový džus, který si dopřáváme k snídani, vám spolu s minimem vitaminů dodá také 21 kostek cukru. To je o šest kostek cukru víc, než kolik zkonzumujete, když vypijete průměrný energetický nápoj. Pokud nesportujete, máte šanci se kalorií, které v půl litru džusu přijmete, zbavit za tři hodiny rychlejší chůze nebo během deseti a půl hodiny spánku. V dietních ochucených minerálkách čekají čtyři až pět kostek cukru, v dětském nápoji Jupík Aqua Jahoda najdete tři a půl kostky. 

Chcete-li si udržet váhu, případně zhubnout, je vhodné se nadbytečným kaloriím v podobě slazených nápojů vyhýbat. Přiložený graf zobrazuje počet kalorií, resp. kostek cukru v půl litru konkrétního nápoje.