I am smiling aneb febiofestový kyborg

Na v hodinách ZSNM čtený „Ironický sen o společném jazyce pro ženy v integrovaném obvodě“ aneb esej o „pokusu vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a materialismu“ mi velmi připomněl jedno z traumat, které jsem utrpěla během Febiofestu na projekci The Machine, kde je Británie ve válce s Čínou, ministerstvo neví coby a tak si staví robotického vojáčka, ten neposlouchá tak, jak by chtěli, všechno se to zákonitě zamotá, robot omylem někoho povraždí, takže je automaticky zlej, povolají na něj (resp. ní) odborníky, robot/ka se do sympatického vědeckého šmudly zamiluje a všechno se to pokazí už definitivně. Anotace se dokonce chlubí čímsi jako „Efektivní minimalistická podívaná originálně se dotýkající otázky, co odlišuje člověka od stroje, stojí na atmosféře a podmanivé práci se zvukem a hudbou.“ Což se tváří jako hluboce filosofická záležitost, která dokonce hrabe i v otázkách etiky, ale v podstatě je to slátanina Blade Runnera, Univerzálních vojáků a výborného nového Robocopa (který hrabe ještě o chloupek výš, než ten Verhoevenovský a je i ohledně otázek vztahu a přeměny člověka v robota a jeho vztah u ke světu a především k rodině podstatně výživnější a v mnoha ohledech i zcela neprvoplánově šokujícím způsobem působivější aka ,,Nemáš tělo, ale jinak jsi to ty!…“ ). Jen si místo Joela Kinnamanna (nebo Petera Wellera je-li libo) musíte dosadit značně nesympatickou a prkennou Caity Lotz, kterou oberete o všechny lidské prvky až na „strojovou“ kostřičku a pokusíte se do ní vecpat, respektive v ní vypěstovat lidské vědomí a emoce, což mělo jistě nějaké logické vysvětlení a hlubší smysl, jen se obávám, že mě film plný patosu o nemocných dětech, zachraňování světa, „splendid isolation“ ve válce s Čínou, lásky k robotovi a nebo taky lásky robota k člověku, sebeobětování a všech možných sci-fi klišé v tu chvíli už tak moc nudil, že jakékoliv soustředění nebylo vůbec možné.

Celému tomuhle utrpení o devadesáti minutové stopáži, které mě navždy vyléčilo z experimentálních fanouškovkých a low-costových pokusů o robotické sci-fi, předcházelo (částečné) a následovalo (téměř úplné) čtení Manifestu kyborgů, který sepsala historička vědy, socialistická feministka a mimojiné také bioložka Donna Haraway a ukazuje kyborga jako tvora, který spojuje organismus a stroj v unikátní formě, které nerozlišuje pohlaví a tak se vymyká i kulturním zvyklostem. Naše kultura postavená na „mužském“ světě (ahoj Robocope!) je Harawayovou odsunuta do pozadí a namísto ní vyzdvihuje bezpohlavnost kyborgů a tedy i jejich rovnost ve všech ohledech (zdravím bezpohlavní The Machine, který měl podobu ženské jen proto, že by na ten film jinak nikdo nekoukal).

Advertisement