Monthly Archives: Září 2014

Jak se dělá datažurnalistika I., II. a III. díl

Data_driven_journalism_processV rámci hodin datové žurnalistiky se vynořila možnost zúčastnit se Ceny datové žurnalistky, což ovšem zahrnovalo povinnost vymyslet užitečný a co nejvíce smysluplný projekt, zajistit si přístup k veškerým potřebným datům. Zcela bez nápadu jsme se sešli v nejmenované kavárně nad několika hrnky Moštrůdlu, což je blíže nespecifikovatelná forma gastronomické obludnosti gigantických rozměrů a ze schůzky o pět hodin později odcházeli s několika nápady a hyperglykemií celkem spokojeni domů k dalšímu pilování projektů a k domácím úkolům. Ty krom běžných úkolů, jako bylo pravidelné blogování (…) zahrnovaly nastudování veškerých datažurnalistických projektů Guardianu, projekty New York Times a pročenichat se datasety Evropské Unie. Postupně tak vzniknul zcela nerealizovatelný seznam datažurnalistických nápadů, které jsme ovšem hodlali realizovat v plném rozsahu.

Výstřižek2

Založením hromadné diskuse, svoláváním válečných porad a srazů ve zcela neznámých kavárnách a hojným posíláním smajlíků s myškami a nálepek Pusheen jsme eliminovali nedostatečně odhodlané členy týmu a postupně jsme pracovali i na eliminaci nerealizovatelných nápadů. První byly vyškrtány z nedostatku sehnatelných dat. Další oběti padly pod náročností, případně nerealizovatelností tématu. Další témata byla sousta tak velká, že bychom je stihli možná tak pro ročník 2025. Nakonec jsme poctivým a pečlivým eliminováním pitomostí, které jsme si navymýšleli vyškrtali všechny projekty, které jsme do té doby vymysleli.

Výstřižek3

V druhém vymýšlecím kole, které po první kmenové radě bylo dost nevyhnutelné, se objevila hromada dalších nápadů, ze kterých mi v iPadu doteď zbyly prapodivné útržkovité poznámky, ve kterých se nedá moc vyznat, leč nápady to byly znamenité. Mezi nimi se našlo i „Vizualizace historických sčítání lidu – od 19. stol.“. „Složení studentů na VŠ – původ, regionální unie. – homogenizace v Praze + vliv politiky“, prapodivná poznámka „Instagramova soutěž vyfot si svůj blaf“ pravděpodobně související se zavrženým projektem o školních jídelnách (být zase zpátky na gymplu, zapojila bych se!). Druhokolové projekty uzavíraly „Dojezdy: rozpočty obcí, korelace mezi kriminalitou a investicí do kultur“ a téma vyloženě pro mě „Peníze ze státní kinematografie + průměrné hodnocení, televizní program + hodnota filmů“.

imageSeškrtáním všech použitelných témat jsme došli k závěru, že by možná bylo fajn udělat něco, co nás nejen bude bavit, získáme (a ne za pomoci magie, úplatků a škemrání) solidní data a možná vybereme i téma, které ve zpracované formě někomu k něčemu i reálně bude. Cestou do #SNMBerlína jsme strávili s datažurnalistickou skupinkou šest hodin zavření ve vlakovém kupé, ze kterého nebylo úniku (neb na záchodcích ve vlaku se vzhledem k obsazenosti vozu nedalo ukrývat moc dlouho). Za statečné konzumace povzbuzujících nápojů a čokolády jsme došli k tématu školek a jejich naplněnosti, což jsme za pět minut dvanáct po celém dni pobíhání a mrznutí v zasněženém únorovém Berlíně sepsali do přihlašovacího formuláře a odeslali, ani bychom si dávali větší naděje na úspěch.

O to větší bylo naše překvapení, když nám v polovině března doplachtila do zpráv pozvánka: „Váš projekt byl vybrán jako jeden z 5 na osobní pohovor s porotou.“ 

10264699_10201834555488734_1380708075_n (1)Připravili jsme tedy prezentaci, pohádali se, kdo tam vlastně půjde prezentovat, oželeli jednu z Josefových hodin, neb nám pohovor padnul přímo doprostřed rozvrhu, odpakovali jsme se ze školy, trochu zabloudili na Flóře, našli se, vyšli asi sedm pater schodů s převýšením menší hory, chvíli čekali na chodbě, vyfotili si chodbovou selfie, byli jsme zavoláni na pohovor a první, čeho se nám dostalo, bylo „A hele, známé firmy“ od Pavlíny K., která seděla v komisi. Pohovor byl nakonec celkem přátelské a konstruktivní povídání o zamýšleném použití dat, jak se k nim dostat a jak celý projekt interaktivní mapy s umístěním školek a jejich kapacitou realizovat. Po dodatečných audiencích na ministerstvu, matrikách, několika rozhovorech ve školkách a širším průzkumu jsme nakonec dodali veškerá data.

10176179_10152127475088590_733584806903186385_nDalší překvapení následovalo, když k nám dorazila zpráva o naší nominaci mezi finálovou trojici a pozvánka na slavnostní předávání cen. Dostavili jsme se v plném počtu, hrdě jsme převzali diplomy nominovaných, vyfotili Josefem vyžádanou selfie, vyfotili několik dalších selfie, projevili jsme se jako digitální hipstři, dostali se do článku o celé události, zapózovali jsme na několik neselfie, navázali soukromou afterparty a spokojeně jsme se shodli, že až se po letních prázdninách všichni zase sejdeme, budeme v projektu pokračovat a dotáhneme ho k realizaci.

Co je tvoje to je moje a do autorských práv ti nic není

107214-image0--mm800x600 Autorská práva mě akademickým světem provází nejcitelněji od obhajoby mojí bakalářské práce, která byť se zabývala současnými formami vzdělávání prostřednictvím nových médií, vzbudila ve vyhrazeném pětiminutovém čase na dotazy zkušební komise značně zajímavou a mimojiné i velmi zapálenou debatu o autorských právech, při které se komise vášnivě překřikovala a přebíjela argumenty, a já seděla na židli téměř čtvrt hodiny zcela nepovšimnuta (u státnicových otázek o chvíli později si mě už všimli a celé dotazové bezpráví mi bohatě vynahradili).

Ta výše zmíněná autorská práva tedy řádně zamotané odvětví o tom, jaké jsou právní vztahy mezi uživateli a tvůrci podle autorského zákona, spadají  pod souhrnný termín duševní vlastnictví, pod který patří i obchodní tajemství, ochranné známky nebo patenty. Duševním vlastnictvím se rozumí práva k zacházení s nehmotnými výsledky kreativity – pokud jsou to výsledky dostatečně specifické a originální, tedy hodné toho, aby byly právně chráněny před nechtěným využíváním. Americký právní teoretik a právník v praxi – Stephen Kinsella sepsal o duševním vlastnictví pamflet, který „si klade za cíl rozvířit alespoň pár zrnek prachu usazených na zatuchlých myšlenkách glorifikujících duševní vlastnictví a podpořit argumenty všech zastánců svobody při diskusích o této chiméře – jmenovitě při poukazování na nekonzistenci, nákladnost a především protiprávnost duševního vlastnictví.“ Tímto svazkem nazvaným Obžaloba duševního vlastnictví se snaží ukázat, že duševní vlastnictví je v podstatě nesmyslné, a nemá ani žádnou oporu ve vlastnických právech. Valná většina duševního vlastnictví je nehmotná, a „pouze hmatatelné vzácné zdroje jsou možným předmětem interpersonálních konfliktů, a tedy pouze na ně jsou aplikovatelná vlastnická práva“.

Kinsella svůj výklad staví právě na vzácnosti – všechny statky, na které se duševní vlastnictví vztahuje, nejsou vzácné a tudíž se nadají odcizit, odcizit se dá pouze jejich hmatatelná podoba, jako je například kniha, nicméně tím, že v knihkupectví ukradnu knihu (případně si ji stáhnu z internetu) připravím autora pouze o drobný peněžní obnos, který by mu z prodané knihy přišel, ale nepřipravím ho tím o autorství oné knihy a nepřipravím ho ani o myšlenky, které jsou v knize použity – a pokud budu knihu někde uvádět v jakémkoli textu, pravděpodobně budu jako autora uvádět skutečného autora knihy, a nikoliv sebe, byť jsem jejím vlastníkem, ať už jakkoli pochybným.

Kinsella v knize sám uvádí, že „myšlenky nejsou přirozeně vzácné. Nicméně přiznáváním práv myšlenkovým objektům člověk vytváří vzácnost, která předtím neexistovala.“  Duševní vlastnictví tak vlastně umožňuje autorům ovládat hmatatelný majetek, když regulují možnosti jeho využívání, čímž vlastně porušují přirozená práva, resp. vlastnická – tzn. že mohu se svým majetkem nakládat dle vlastního uvážení.

thegiver1Tohle krásně ilustrují příklady filmových „parodií“, respektive nikoli parodií v pravém slova smyslu, ale filmů, které se tolik inspirovaly jinými díly, až je – v některých případech i doslovně! citují (aniž by jakoukoli souvislost přiznávaly), případně přebírají celé scény (teď nemám na mysli Dünyayı Kurtaran Adam, což je jako výplod turecké ehm „kinematografie“ osmdesátých let kapitola sama pro sebe). Letní sci-fi blockbuster The Edge of Tomorrow (ať už záměrně vykrádá nebo se jen omylem „inspiruje“) se nápadně podobá vojínovi Ryanovi, Matrixu, Hromnicím, Zdrojovému kódu, Vetřelcům a Hvězdné pěchotě a nespočtu malých filmečků, na které si v té záplavě nikdo nevzpomene. Nový The Giver (který je v tom předávání myšlenek a tedy i duševního vlastnictví celkem přeborník) je v mnoha scénách překopírovaný Divergent, (a taky dost značně vykradená Hvězdná pěchota, scenáristi byli asi fandové) a rozdíl by snadno uniknul, pokud by The Giver nebyl konvertovaný do černobíla. Teď je na místě se dohadovat, kdo koho vykradl dříve (což by mezi post-apo teenage romány, kde se stejné motivy dají napsat o jasné struktury stejně jako všechny romány Dicka Francise, byla obzvlášť velká sranda), kdo má scénu v knize popisnější a který režisér se inspiroval kým (o tom se netřeba dohadovat, datum distribuce je celkem nemilosrdné). Na druhou stranu je v neuvěřitelném objemu informací a myšlenek poměrně těžké určit, kdo je skutečným vlastníkem určité myšlenky a kdo si ji jen vypůjčil aby jeho dílo bylo zajímavější/světovější/doplňte co je libo.