Jak se dělá datažurnalistika I., II. a III. díl

V rámci hodin datové žurnalistiky se vynořila možnost zúčastnit se Ceny datové žurnalistky, což ovšem zahrnovalo povinnost vymyslet užitečný a co nejvíce smysluplný projekt, zajistit si přístup k veškerým potřebným datům. Zcela bez nápadu jsme se sešli v nejmenované kavárně nad několika hrnky Moštrůdlu, což je blíže nespecifikovatelná forma gastronomické obludnosti gigantických rozměrů a ze schůzky o pět hodin později odcházeli s několika nápady a hyperglykemií celkem spokojeni domů k dalšímu pilování projektů a k domácím úkolům. Ty krom běžných úkolů, jako bylo pravidelné blogování (…) zahrnovaly nastudování veškerých datažurnalistických projektů Guardianu, projekty New York Times a pročenichat se datasety Evropské Unie. Postupně tak vzniknul zcela nerealizovatelný seznam datažurnalistických nápadů, které jsme ovšem hodlali realizovat v plném rozsahu.

Založením hromadné diskuse, svoláváním válečných porad a srazů ve zcela neznámých kavárnách a hojným posíláním smajlíků s myškami a nálepek Pusheen jsme eliminovali nedostatečně odhodlané členy týmu a postupně jsme pracovali i na eliminaci nerealizovatelných nápadů. První byly vyškrtány z nedostatku sehnatelných dat. Další oběti padly pod náročností, případně nerealizovatelností tématu. Další témata byla sousta tak velká, že bychom je stihli možná tak pro ročník 2025. Nakonec jsme poctivým a pečlivým eliminováním pitomostí, které jsme si navymýšleli vyškrtali všechny projekty, které jsme do té doby vymysleli.

V druhém vymýšlecím kole, které po první kmenové radě bylo dost nevyhnutelné, se objevila hromada dalších nápadů, ze kterých mi v iPadu doteď zbyly prapodivné útržkovité poznámky, ve kterých se nedá moc vyznat, leč nápady to byly znamenité. Mezi nimi se našlo i „Vizualizace historických sčítání lidu – od 19. stol.“. „Složení studentů na VŠ – původ, regionální unie. – homogenizace v Praze + vliv politiky“, prapodivná poznámka „Instagramova soutěž vyfot si svůj blaf“ pravděpodobně související se zavrženým projektem o školních jídelnách (být zase zpátky na gymplu, zapojila bych se!). Druhokolové projekty uzavíraly „Dojezdy: rozpočty obcí, korelace mezi kriminalitou a investicí do kultur“ a téma vyloženě pro mě „Peníze ze státní kinematografie + průměrné hodnocení, televizní program + hodnota filmů“.

Seškrtáním všech použitelných témat jsme došli k závěru, že by možná bylo fajn udělat něco, co nás nejen bude bavit, získáme (a ne za pomoci magie, úplatků a škemrání) solidní data a možná vybereme i téma, které ve zpracované formě někomu k něčemu i reálně bude. Cestou do #SNMBerlína jsme strávili s datažurnalistickou skupinkou šest hodin zavření ve vlakovém kupé, ze kterého nebylo úniku (neb na záchodcích ve vlaku se vzhledem k obsazenosti vozu nedalo ukrývat moc dlouho). Za statečné konzumace povzbuzujících nápojů a čokolády jsme došli k tématu školek a jejich naplněnosti, což jsme za pět minut dvanáct po celém dni pobíhání a mrznutí v zasněženém únorovém Berlíně sepsali do přihlašovacího formuláře a odeslali, ani bychom si dávali větší naděje na úspěch.

O to větší bylo naše překvapení, když nám v polovině března doplachtila do zpráv pozvánka: „Váš projekt byl vybrán jako jeden z 5 na osobní pohovor s porotou.“ 

Připravili jsme tedy prezentaci, pohádali se, kdo tam vlastně půjde prezentovat, oželeli jednu z Josefových hodin, neb nám pohovor padnul přímo doprostřed rozvrhu, odpakovali jsme se ze školy, trochu zabloudili na Flóře, našli se, vyšli asi sedm pater schodů s převýšením menší hory, chvíli čekali na chodbě, vyfotili si chodbovou selfie, byli jsme zavoláni na pohovor a první, čeho se nám dostalo, bylo „A hele, známé firmy“ od Pavlíny K., která seděla v komisi. Pohovor byl nakonec celkem přátelské a konstruktivní povídání o zamýšleném použití dat, jak se k nim dostat a jak celý projekt interaktivní mapy s umístěním školek a jejich kapacitou realizovat. Po dodatečných audiencích na ministerstvu, matrikách, několika rozhovorech ve školkách a širším průzkumu jsme nakonec dodali veškerá data.

Další překvapení následovalo, když k nám dorazila zpráva o naší nominaci mezi finálovou trojici a pozvánka na slavnostní předávání cen. Dostavili jsme se v plném počtu, hrdě jsme převzali diplomy nominovaných, vyfotili Josefem vyžádanou selfie, vyfotili několik dalších selfie, projevili jsme se jako digitální hipstři, dostali se do článku o celé události, zapózovali jsme na několik neselfie, navázali soukromou afterparty a spokojeně jsme se shodli, že až se po letních prázdninách všichni zase sejdeme, budeme v projektu pokračovat a dotáhneme ho k realizaci.

Advertisement