Inception explained

Dataviz #3

Tom Hanks někde tvrdil že „Cloud Atlas will be a risky Inception.“ A pravdu měl. Souboj Wachovských vs Nolan ale dopadl docela jasně, minimálně co se režisérské a scenaristické genialitity týče (poklona Nolanovi, protože narozdíl od obou Wachovských, kteří sou sami o sobě přesila žádnou další pomocnou ruku neměl) . Inception má na ČSFD 89 %, Cloud Atlas 79 %, oba motají dohromady několik příběhových linek, oba mají hromadu explained-stránek a vizualizací, aby si diváci mohli ujasnit, co vlastně viděli. Srovnávat tyhle dva rádoby „mind-fuck“ Cloud atlas a mnohem víc „mind-fuck“ Inception mi sice minimálně z hlediska nějakých příběhových linií a jejich prolínání přijde dost mimo. Wachovští vytvořili tak trochu spektákl pro spektákl, byť jo, je to průlet vesmírem, historií, budoucností a buhví čím vším ještě, ale přece jen sestříhat dokupy pár linek, které se jednoduše identifikují jak prostředím, tak i hlavními postavami nejni úplně takovej kumšt jako dát dohromady logicky sedící čtyři resp. pět úrovní (nikoli linek) jednoho příběhu.

Kolik vymejšlení musely tyhle dva filmy stát docela dobře ilustrují právě „explained“ stránky/vizualizace.  

Kdo vychází jako vítěz z tohohle souboje „geniality“? Kvituju hlavně design u Inception, kterej, ač jde o jednoduchej obrázek, vysvětluje úplně všechno na první pohled. Žádný pátrání a dumání kam co vede a co tím kdo myslel. V horším zpracování následuje Atlas, jehož pokus o minimalistickou grafiku je tak matoucí, že ať koukám jak koukám, moc nechápu jak to básník myslel.

Pokud přece jen někdo nepobral, o co že v Inception šlo a jak to na sebe navazovalo, tak krásně jednoduše si můžete všechny úrovně propadat sami >> http://inception-explained.com/ 

Advertisement

Antistresové pastelky, stresový Google

Dataviz #2

Dataset o imigranetch jsme neopustili ani v dalších hodinách, tentokrát jsme se týrali navzájem s Google sheets a jeho grafy, což se ukázalo být uživatelsky mnohem míň friendly, než si všechno nakreslit hezky v ruce. Google si polovinu dat přebral jinak, zákeřně prohazoval sloupečky s roky a zeměmi jak se mu to zrovna zlíbilo, grafy generoval, ale ne zrovna ty, které jsem po něm chtěla a vůbec jsme se během tohohle procesu neměli moc rádi. Výsledkem budiž mi ponaučení že ke google sheetům nelze přistupovat s hlavou otevřenou a plnou nápadů, ale je potřeba se ve všem podřídit tomu, jaký mají google sheets zrovna den a po chvíli prohazování sloupečků a rovnání dat vzít zavděk tím, co se zrovna nabídne. Jakékoliv osobní záměry lze vizualizovat ve zcela jiných nástrojích.

I tak se ale v Google sheets dají vytvořit (ne nijak kreativní) ale funkční (i když dost omezené) věci, od klasických barchartů přes scatter plot až po geograficky zobrazovaná data. 

Kružítko skleničkou nenahradíš

Datavizualizace. Protože na první hodině svýho nejspíš posledního předmětu v první školní den svýho nejspíš posledního školního roku prostě chcete dostat blok a pastelky. A domácí úkol.

Ve výbavě vysokoškoláka zjevně kružítka už nemají svoje místo. První pie charty jsem „narýsovala“ díky roličce washi tape. Line chart je díky kostkovanýmu bloku easy záležitost, porovnání zemí k největším a nejmenším zastoupením v letech 2004 a 2014 už jen čistě textově. a pár infografikovejch panáčků nesmí chybět. Počmáraná jedna stránka, málo zpracovanejch dat, pořád to jde elegantnějc ne? Takže znovu a líp.

 

Většinu času, který jsem domácímu úkolu věnovala, jsem strávila hledáním kružítka, následně hledáním a srovnáváním skleniček, hrnků, všemocné roličky izolepy ve snaze načrtnout aspoň základ polar grafu, abych se nakonec vrátila z hledání kružítka, protože sestavit skleničky tak, aby se díky nim daly načrtnout soustředný kruhy s adekvátním průměrem bylo nemožný. Kružítko se sice našlo, ale kulhavý na jednu nožku, takže dalších deset minut bylo věnováno přilepení IKEA tužky (zdravíme a díky za ně!) ke zbytku kružítka a celým nanejvýš pochybným nástrojem byl sestrojen hlavní graf a následně vyneseny jednotlivé body.

Teď další zábavná část aneb matematika pro pátou třídu a rozdělování kruhu na dvanáct stejných částí. Původně jsem chtěla dělit na jedenáct, ale hodně rychle jsem to vzdala, sklopila uši a poslušně načíslovala plus mínus „hodiny“, pak je dorýsovat improvizovaným kružítkem, aby byly oddíly plus mínus stejný. Nejdřív země s největším počtem lidí v ČR, ale protože jsem data přecenila, tak se mi tam víc než šest nevejde. Tak ještě jednou a ještě líp. Další polar graf pro země, který se během let vešly do maximálně 11 tisíc osob v ČR. Dvě hodinky spokojenýho kreslení, víc takovejch úkolů.

 

Důležitá informace na konec: data jsou počty cizinců v ČR, tříděno podle EU a non EU, dále podle jednotlivých zemí v průběhu let 2004 až 2014.

P.S. Pastelky z hodiny a antistresový omalovánky jsou super mocný kombo k psaní diplomky. 

Jak se dělá datažurnalistika I., II. a III. díl

V rámci hodin datové žurnalistiky se vynořila možnost zúčastnit se Ceny datové žurnalistky, což ovšem zahrnovalo povinnost vymyslet užitečný a co nejvíce smysluplný projekt, zajistit si přístup k veškerým potřebným datům. Zcela bez nápadu jsme se sešli v nejmenované kavárně nad několika hrnky Moštrůdlu, což je blíže nespecifikovatelná forma gastronomické obludnosti gigantických rozměrů a ze schůzky o pět hodin později odcházeli s několika nápady a hyperglykemií celkem spokojeni domů k dalšímu pilování projektů a k domácím úkolům. Ty krom běžných úkolů, jako bylo pravidelné blogování (…) zahrnovaly nastudování veškerých datažurnalistických projektů Guardianu, projekty New York Times a pročenichat se datasety Evropské Unie. Postupně tak vzniknul zcela nerealizovatelný seznam datažurnalistických nápadů, které jsme ovšem hodlali realizovat v plném rozsahu.

Založením hromadné diskuse, svoláváním válečných porad a srazů ve zcela neznámých kavárnách a hojným posíláním smajlíků s myškami a nálepek Pusheen jsme eliminovali nedostatečně odhodlané členy týmu a postupně jsme pracovali i na eliminaci nerealizovatelných nápadů. První byly vyškrtány z nedostatku sehnatelných dat. Další oběti padly pod náročností, případně nerealizovatelností tématu. Další témata byla sousta tak velká, že bychom je stihli možná tak pro ročník 2025. Nakonec jsme poctivým a pečlivým eliminováním pitomostí, které jsme si navymýšleli vyškrtali všechny projekty, které jsme do té doby vymysleli.

V druhém vymýšlecím kole, které po první kmenové radě bylo dost nevyhnutelné, se objevila hromada dalších nápadů, ze kterých mi v iPadu doteď zbyly prapodivné útržkovité poznámky, ve kterých se nedá moc vyznat, leč nápady to byly znamenité. Mezi nimi se našlo i „Vizualizace historických sčítání lidu – od 19. stol.“. „Složení studentů na VŠ – původ, regionální unie. – homogenizace v Praze + vliv politiky“, prapodivná poznámka „Instagramova soutěž vyfot si svůj blaf“ pravděpodobně související se zavrženým projektem o školních jídelnách (být zase zpátky na gymplu, zapojila bych se!). Druhokolové projekty uzavíraly „Dojezdy: rozpočty obcí, korelace mezi kriminalitou a investicí do kultur“ a téma vyloženě pro mě „Peníze ze státní kinematografie + průměrné hodnocení, televizní program + hodnota filmů“.

Seškrtáním všech použitelných témat jsme došli k závěru, že by možná bylo fajn udělat něco, co nás nejen bude bavit, získáme (a ne za pomoci magie, úplatků a škemrání) solidní data a možná vybereme i téma, které ve zpracované formě někomu k něčemu i reálně bude. Cestou do #SNMBerlína jsme strávili s datažurnalistickou skupinkou šest hodin zavření ve vlakovém kupé, ze kterého nebylo úniku (neb na záchodcích ve vlaku se vzhledem k obsazenosti vozu nedalo ukrývat moc dlouho). Za statečné konzumace povzbuzujících nápojů a čokolády jsme došli k tématu školek a jejich naplněnosti, což jsme za pět minut dvanáct po celém dni pobíhání a mrznutí v zasněženém únorovém Berlíně sepsali do přihlašovacího formuláře a odeslali, ani bychom si dávali větší naděje na úspěch.

O to větší bylo naše překvapení, když nám v polovině března doplachtila do zpráv pozvánka: „Váš projekt byl vybrán jako jeden z 5 na osobní pohovor s porotou.“ 

Připravili jsme tedy prezentaci, pohádali se, kdo tam vlastně půjde prezentovat, oželeli jednu z Josefových hodin, neb nám pohovor padnul přímo doprostřed rozvrhu, odpakovali jsme se ze školy, trochu zabloudili na Flóře, našli se, vyšli asi sedm pater schodů s převýšením menší hory, chvíli čekali na chodbě, vyfotili si chodbovou selfie, byli jsme zavoláni na pohovor a první, čeho se nám dostalo, bylo „A hele, známé firmy“ od Pavlíny K., která seděla v komisi. Pohovor byl nakonec celkem přátelské a konstruktivní povídání o zamýšleném použití dat, jak se k nim dostat a jak celý projekt interaktivní mapy s umístěním školek a jejich kapacitou realizovat. Po dodatečných audiencích na ministerstvu, matrikách, několika rozhovorech ve školkách a širším průzkumu jsme nakonec dodali veškerá data.

Další překvapení následovalo, když k nám dorazila zpráva o naší nominaci mezi finálovou trojici a pozvánka na slavnostní předávání cen. Dostavili jsme se v plném počtu, hrdě jsme převzali diplomy nominovaných, vyfotili Josefem vyžádanou selfie, vyfotili několik dalších selfie, projevili jsme se jako digitální hipstři, dostali se do článku o celé události, zapózovali jsme na několik neselfie, navázali soukromou afterparty a spokojeně jsme se shodli, že až se po letních prázdninách všichni zase sejdeme, budeme v projektu pokračovat a dotáhneme ho k realizaci.

Co je tvoje to je moje a do autorských práv ti nic není

Autorská práva mě akademickým světem provází nejcitelněji od obhajoby mojí bakalářské práce, která byť se zabývala současnými formami vzdělávání prostřednictvím nových médií, vzbudila ve vyhrazeném pětiminutovém čase na dotazy zkušební komise značně zajímavou a mimojiné i velmi zapálenou debatu o autorských právech, při které se komise vášnivě překřikovala a přebíjela argumenty, a já seděla na židli téměř čtvrt hodiny zcela nepovšimnuta (u státnicových otázek o chvíli později si mě už všimli a celé dotazové bezpráví mi bohatě vynahradili).

Ta výše zmíněná autorská práva tedy řádně zamotané odvětví o tom, jaké jsou právní vztahy mezi uživateli a tvůrci podle autorského zákona, spadají  pod souhrnný termín duševní vlastnictví, pod který patří i obchodní tajemství, ochranné známky nebo patenty. Duševním vlastnictvím se rozumí práva k zacházení s nehmotnými výsledky kreativity – pokud jsou to výsledky dostatečně specifické a originální, tedy hodné toho, aby byly právně chráněny před nechtěným využíváním. Americký právní teoretik a právník v praxi – Stephen Kinsella sepsal o duševním vlastnictví pamflet, který „si klade za cíl rozvířit alespoň pár zrnek prachu usazených na zatuchlých myšlenkách glorifikujících duševní vlastnictví a podpořit argumenty všech zastánců svobody při diskusích o této chiméře – jmenovitě při poukazování na nekonzistenci, nákladnost a především protiprávnost duševního vlastnictví.“ Tímto svazkem nazvaným Obžaloba duševního vlastnictví se snaží ukázat, že duševní vlastnictví je v podstatě nesmyslné, a nemá ani žádnou oporu ve vlastnických právech. Valná většina duševního vlastnictví je nehmotná, a „pouze hmatatelné vzácné zdroje jsou možným předmětem interpersonálních konfliktů, a tedy pouze na ně jsou aplikovatelná vlastnická práva“.

Kinsella svůj výklad staví právě na vzácnosti – všechny statky, na které se duševní vlastnictví vztahuje, nejsou vzácné a tudíž se nadají odcizit, odcizit se dá pouze jejich hmatatelná podoba, jako je například kniha, nicméně tím, že v knihkupectví ukradnu knihu (případně si ji stáhnu z internetu) připravím autora pouze o drobný peněžní obnos, který by mu z prodané knihy přišel, ale nepřipravím ho tím o autorství oné knihy a nepřipravím ho ani o myšlenky, které jsou v knize použity – a pokud budu knihu někde uvádět v jakémkoli textu, pravděpodobně budu jako autora uvádět skutečného autora knihy, a nikoliv sebe, byť jsem jejím vlastníkem, ať už jakkoli pochybným.

Kinsella v knize sám uvádí, že „myšlenky nejsou přirozeně vzácné. Nicméně přiznáváním práv myšlenkovým objektům člověk vytváří vzácnost, která předtím neexistovala.“  Duševní vlastnictví tak vlastně umožňuje autorům ovládat hmatatelný majetek, když regulují možnosti jeho využívání, čímž vlastně porušují přirozená práva, resp. vlastnická – tzn. že mohu se svým majetkem nakládat dle vlastního uvážení.

Tohle krásně ilustrují příklady filmových „parodií“, respektive nikoli parodií v pravém slova smyslu, ale filmů, které se tolik inspirovaly jinými díly, až je – v některých případech i doslovně! citují (aniž by jakoukoli souvislost přiznávaly), případně přebírají celé scény (teď nemám na mysli Dünyayı Kurtaran Adam, což je jako výplod turecké ehm „kinematografie“ osmdesátých let kapitola sama pro sebe). Letní sci-fi blockbuster The Edge of Tomorrow (ať už záměrně vykrádá nebo se jen omylem „inspiruje“) se nápadně podobá vojínovi Ryanovi, Matrixu, Hromnicím, Zdrojovému kódu, Vetřelcům a Hvězdné pěchotě a nespočtu malých filmečků, na které si v té záplavě nikdo nevzpomene. Nový The Giver (který je v tom předávání myšlenek a tedy i duševního vlastnictví celkem přeborník) je v mnoha scénách překopírovaný Divergent, (a taky dost značně vykradená Hvězdná pěchota, scenáristi byli asi fandové) a rozdíl by snadno uniknul, pokud by The Giver nebyl konvertovaný do černobíla. Teď je na místě se dohadovat, kdo koho vykradl dříve (což by mezi post-apo teenage romány, kde se stejné motivy dají napsat o jasné struktury stejně jako všechny romány Dicka Francise, byla obzvlášť velká sranda), kdo má scénu v knize popisnější a který režisér se inspiroval kým (o tom se netřeba dohadovat, datum distribuce je celkem nemilosrdné). Na druhou stranu je v neuvěřitelném objemu informací a myšlenek poměrně těžké určit, kdo je skutečným vlastníkem určité myšlenky a kdo si ji jen vypůjčil aby jeho dílo bylo zajímavější/světovější/doplňte co je libo.

Všechny Goodmanovy světy

  Neb mne teplotní situace v Čechách už dost dlouho spolehlivě štve, zmrzlina (krom vybraných podniků) taky úplně neodpovídá požadavkům a díky podnebí fouká/hnusně/zima/hnusně fouká a je zima se i vyhovující produkt nedá řádně a dostatečně často konzumovat, za dobrým kafem se tu člověk musí táhnout přes půl města, nepřítomnost moře je nemilá, nepřítomnost snídaňových barů je vůbec nejvíc nemilá, utíkám pravidelně za hranice do země, kde je situace ve všech ohledech přijatelnější.

Tudíž adekvátně dle Goodmana, který tvrdí, že světy vnímáme hlavně skrze pojmy a symboly, a svět každého jedince (zejména při střetu dvou či více jedinců z jiných kultur) je diametrálně odlišný. Nejilustrativnější zkušenost měl s goodmanovskou teorií můj drahý kamarád, který, pocházeje z jihoamerické zemičky přibližně stejně staré jako Česká republika, si velice oblíbil právě ty zmiňované italské bary. Příklad první – bary. Pro jednu kulturu místo, kde se dá celkem levně stít tak, že málem nedojdete domů a nejméně třikrát vám ujede noční tramvaj. Pro kulturu druhou kulturní centrum města, kde se po ránu sejdou všichni vaši sousedi, nacpou se přímo k barovému pultu aby si s vámi pokud možno popovídali jako první a při té příležitosti vám vyfoukli ty čerstvě upečené cornetti s nutellou. Příklad druhý – pro kamaráda je latte naprosto jasně káva s mlékem. Po návštěvě jednoho baru byl velmi překvapen, když mu po objednávce latte číšník věnoval dost pochybovačný pohled a poté naservíroval sklenici mléka. Když si při dalším pokusu zkoušel objednat normální caffè, dostalo se mu pro jednu kulturu mrňavého, pro další standardního koflíčku espressa.

O odlišnosti pojmů v různých světech a kulturách se přesvědčila i kolegyně z Manchesteru, která po objednávce spritzu obdržela klasický oranžový Aperol Spritz a velmi se podivovala, že měla dostat vinný střik. Inu, kultura. Jedna kultura se vám drink v baru snaží ošidit, další k němu přidá na účet podniku i tapas. České „přijdu v osm“ znamená, že dorazím plus minut v osm. Německé znamená „přijdu přesně v osm“, kanadské „budu tam půl hodiny předem“, britské „přijdu o pět minut později protože všichni stejně přijdou pozdě“, italské bude „sraz v osm a půl“, uruguajci dorazí v devět, brazilci přijdou v devět deset a španělé nedorazí nikdy. V jedné kultuře jste za zarytého metalového fanouška, v jiné za stejné gesto dostanete přes ústa od pána, jehož manželku jste právě (byť možná zcela omylem a nechtěně) označili za nevěrnici, a bohužel nejde jen o jedno gesto, ale i za u nás zcela nevinná gesta je možné mít v Itálii nepříjemnosti (za účelem eliminace těchto situací mi byla od kamarádky zakoupena encyklopedie italských gest).Svět nejde zachytit ve vší obecnosti, je vždy nevyhnutelné, že půjde jen o jeden náhled z mnoha, pro každého je jakákoli zkušenost zcela specifická, stejně jako jeden artový film může mít spoustu interpretací.

Nejvíce mne o pravdivosti Goodmanovy teorie přesvědčilo veselé ráno (jako z Dobrého ročníku, na rychlé probuzení doporučuju), kdy se mi zcela nečekaně v kuchyňském krbu promenádoval deseticentrimetrový škorpion. Po značném šoku byl milý tvoreček nabrán na lopatku a s veškerou elegancí, kterou zvládnete vložit do úprku kuchyní, kde hrdinně přeskakujete tři schody každý o různé výšce (různost světů platí i pro dimenze bytů) s nasraným škorpionem několik centimetrů od vašeho palce, byl odnesen na chodbu, kde byl velmi svižně odejit z okna do dvora. Bohužel náš byt je ve třetím patře a pod námi má sousedka balkon, na kterém často ráno zametá, což člověk v šoku nad tím, že se ho taková malá věc snaží po probuzení zabít, snadno pozapomene. Navzdory zákeřnému škorpionímu útoku (nevím co by udělali čeští sousedi, ale nechci si to představovat) nám sousedka další den přinesla levanduli a škorpiona nechala spokojeně žít u sebe na balkoně. Inu, ty kultury.

Ostatně si myslím, že zdaleka nejvýstižnější je video.

Nástroje malého datažurnalisty

    Krom kalorických tabulek a Excelu, které se stali mými věrnými přáteli, vyžadovala kýžená grafika s většinou nechutně přeslazenými nápoji taky akci v Photoshopu. Ten bohužel zabere dost času, neb si všechno musíte spatlat ručně a zpracovávání dat, pokud možno ještě přesně, je záležitost sáhodlouhého přepočítávání pixelů, dělení, sčítání, násobení, posunování pravítek a nekonečného přepočítávání celkového rozlišení. Pak vám ideálně nevyjde velikost písma, nevejdou se všechny sloupečky, mezi hromadou vrstev se ta zrovna požadovaná ztratí a vlastně Photoshop na jakoukoliv datažurnalistiku vůbec není vhodný nástroj.

Daleko vhodnějšími nástroji je třeba Infogr.am, se kterým si jednoduchým zadáním vašich dat vytvoříte celkem pohledné, jednoduché grafy, případně i celou infografiku. Dalším nástrojem, i když už bohužel placeným, je Piktochart.com, nebo Visual.ly. Pokud se hlásíte na pracovní pozici kreativce, případně na pozici, která má s kreativou cosi společného, případně jste v práci a studenti vám na hodině zrovna píšou test, nemají k němu žádné otázky a vy se tudíž hrozně nudíte, můžete si za pomoci Visualize.me vytvořit graficky zpracovaný životopis, který nemusíte útrpně vyplňovat sami, ale můžete si tam rovnou naimportovat vlastní LinkedIn profil.

Sympatické je zobrazování pracovních zkušeností na časové ose, takže je jasně vidět, jak dlouho jste na které pozici pracovali. Přehledně jsou stejným způsobem zpracované i studijní etapy a další doplňkové kursy. Visualize.me zvládá seznamy vámi ovládaných jazyků, přičemž je zobrazuje na mapě zabarvováním zemí, ve kterých se danými jazyky mluví, což mě přimělo napsat si na To-Do list začít s ruštinou a španělštinou (po třech letech výuky v ruskojazyčné škole už by to bylo celkem vhodné).

Pokud váš počítač přežije setkání s Google Refinem a zvládne si data přebrat a vyčistit, můžete k tvorbě infografik směle použít Google Fusion Tables. Krom klasických grafů zvládá i mapy, heatmapy, koláčové grafy, lze si hrát i s GPSkami. A pokud byste si chtěli hrát s mapami ještě trochu víc, třeba si dát dohromady mapu Instagramového #foodporn v Karlíně, zkuste použít CartoDB, které je na veškerou práci s mapami stvořené.

Wikipedie nikdy nelže

Úvodem tohohle příspěvku se chci omluvit všem základo a středoškolákům, že ze svých referátů možná nedostali známku, kterou očekávali, případně všem dalším čtenářům, kteří Wiki považují za zdroj lidského vědění. Na závěrečné hodině ZSNM jsme si v praxi vyzkoušeli, jednak jak se dají masy zblbnout změnou pár řádků údajně spolehlivého zdroje a druhak to, jak pozorní jsou admini encyklopedického portálu (nutno dodat, že buď v práci pospávají, nebo mají kucí smysl pro humor).

Naším úkolem bylo vzít si dva články na Wikipedii a jeden pozměnit jen trochu – banální maličkost jako změny dat, roků, jmen atd. a druhý článek pozměnit zásadněji – přidat libovolné bláboly, seznámit osobnosti, které se v životě nepotkaly nebo třeba jen přidat do životopisu Stephena Hawkinga recept na palačinky.

Neb už od oznámení nových Star Wars pod záštitou Disneyho! tiše trpím (na čemž měl a stále má lví podíl Cloverfield a Losti) a navzdory tomu, že tohle všechno dost pravděpodobně směřuje k tomu, že pařížský Disneyland bude mít o atrakce Star Wars víc, Domhnall Gleeson (který je jediným důvodem, proč ty nové SW neodsuzuju úplně) bude mít příležitost zjevit se na Comic Conu v San Diegu (kam nutně potřebuju), Star Wars jsou geniální už tak jak jsou, další díly nepotřebujou (pravda, sneslo by to trochu přepsat první dva díly, vyškrtnout nebo přeobsadit Anakina a možná vůbec netočit tragický Attack of the Clones). Takže jsem k faktu, že na režisérské stoličce bude pár měsíců posedávat J. J. Abrams jsem nanejvýš skeptická (byť pan Lucas vypustil do světa cosi ve smyslu, že teď už film nemůže být v lepších rukou – což přikládám značné úlevě nad tím, že se k režii nedostal třeba Michael Bay), padlo rozhodnutí na zmršení Wikipedie právě na zmíněného Jar Jara J. J. Abramse. 

Protože každý dobrý příběh potřebuje svého Jar Jara Binkse, který je novým archetypem ňoumy, co může za všechny světové katastrofy (třeba taková Sansa z Game of Thrones je jeho dokonalým vtělením), milému J. J. se v jistých kruzích začalo, vzhledem k očekávané katastrofě s tunou lens-flareů, přezdívat podle legendárního gungana. Což čtenářům Wikipedie nemůže uniknout.

A nemohlo to uniknout čtenářům české i anglické Wikipedie. Na české vydržel příspěvek viset od května, což přikládám tomu, že tvůrci Wiki jsou k novým SW stejně skeptičtí jako já (díky za podporu).

Druhým adeptem na mystifikaci byl Platon, o kterém se dlouho nevědělo, že se během svého působení na Silíii setkal s významným filosofem Lvem Manovichem, společně sepsali velká moudra a vymysleli spoustu zajímavých teorií o všem možném. Na to, že si Platon tohle vytoužené setkání jen vymyslel, tvůrci Wiki přišli celkem záhy, trvalo jim to jen tři týdny. Zjevně ani téměř dvacet změn Wikipedie během deseti minut (už nejméně druhý rok za sebou!) není dost přesvědčivým důvodem pro kontrolu nových změn u článků. Ale hlavně že Wiki má vždycky pravdu.

Drink-o-Graphic natřikrát

Poslední částí úkolů byl náčrt infografiky. Náčrt vzniknul už během hodin s ideou sloupcového grafu, který by přehledně obsahoval jak obsahy kalorií v jednotlivých nápojích, tak i kalorie spálené za hodinu určité činnosti. Ovšem malej grafik se po večerech nudil a neměl výjimečně co na práci, takže nezůstalo úplně u náčrtu, respektive photoshopový náčrt se nějak záhadně proměnil ve víceméně hotovou grafiku. Napoprvé vznikla jen pracovní verze, ale minimálně některá data byla dost překvapivá a některá už i dost děsivá. A to jsem se ještě nezačala šťourat v tom, kolik se do čeho vejde kostek cukru a jaká jsou v čem éčka. Nicméně po setkání se švédskými masovými kuličkami z Vodňan si to možná nechám na zvažovaný food-porn blog.

V druhé infografické vlně se grafika rozšířila o počty kostek cukru ve vybraných objemech vybraných nápojů. Což se ukázalo jako pitomost, protože výpovědní hodnota byla nulová a různé objemy mátly. Proto vznikla třetí a finální infografika, ze které jsem s těžkým srdcem zredukovala veselé barvičky a tudíž i relativní přehlednost, ve kterém sloupci se zrovna pohybujeme. Konečná grafika vyměnila obsah kalorií a nahradila ho obsahem kalorií přepočítaných do kostek cukru. Na x-ové ose zůstaly jednotlivé nápoje a protože spolu se sloupky cukrových kostek ztratila smysl i dodatečná grafika s obsahy kostek v jednotlivých lahvích, vrátila se grafika do původních rozměrů.

Mezi úkoly samozřejmě patřilo opatřit si veškerá data, což jsem udělala skrze menší vykradení kalorických tabulek a ve spolupráci s excelem a trochou počítání. V jedné z dalších hodin ale naši šikovnější spolužáci vytáhli z kalorických tabulek veškerá a kompletní data všech nápojů, potravina a jejich kalorických hodnot, které v databázi byly.

Po krátkém boji s Google Refinem, který mě musí vyloženě nesnášet, protože jsem práci s ním musela asi třikrát v různých fází vzdát, protože buď nefungovaly znakové sady, nechtěl otevřít nový projekt, nemazaly se sloupce a nakonec mi spadl internet a zrestartoval se mi počítač. Veškeré blbnutí s Refinem jsem tedy absolvovala jako divák sledováním spolužáků s odvážnějšími notebooky, které před Refinem neshazovaly Windowsy.

I am smiling aneb febiofestový kyborg

Na v hodinách ZSNM čtený „Ironický sen o společném jazyce pro ženy v integrovaném obvodě“ aneb esej o „pokusu vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a materialismu“ mi velmi připomněl jedno z traumat, které jsem utrpěla během Febiofestu na projekci The Machine, kde je Británie ve válce s Čínou, ministerstvo neví coby a tak si staví robotického vojáčka, ten neposlouchá tak, jak by chtěli, všechno se to zákonitě zamotá, robot omylem někoho povraždí, takže je automaticky zlej, povolají na něj (resp. ní) odborníky, robot/ka se do sympatického vědeckého šmudly zamiluje a všechno se to pokazí už definitivně. Anotace se dokonce chlubí čímsi jako „Efektivní minimalistická podívaná originálně se dotýkající otázky, co odlišuje člověka od stroje, stojí na atmosféře a podmanivé práci se zvukem a hudbou.“ Což se tváří jako hluboce filosofická záležitost, která dokonce hrabe i v otázkách etiky, ale v podstatě je to slátanina Blade Runnera, Univerzálních vojáků a výborného nového Robocopa (který hrabe ještě o chloupek výš, než ten Verhoevenovský a je i ohledně otázek vztahu a přeměny člověka v robota a jeho vztah u ke světu a především k rodině podstatně výživnější a v mnoha ohledech i zcela neprvoplánově šokujícím způsobem působivější aka ,,Nemáš tělo, ale jinak jsi to ty!…“ ). Jen si místo Joela Kinnamanna (nebo Petera Wellera je-li libo) musíte dosadit značně nesympatickou a prkennou Caity Lotz, kterou oberete o všechny lidské prvky až na „strojovou“ kostřičku a pokusíte se do ní vecpat, respektive v ní vypěstovat lidské vědomí a emoce, což mělo jistě nějaké logické vysvětlení a hlubší smysl, jen se obávám, že mě film plný patosu o nemocných dětech, zachraňování světa, „splendid isolation“ ve válce s Čínou, lásky k robotovi a nebo taky lásky robota k člověku, sebeobětování a všech možných sci-fi klišé v tu chvíli už tak moc nudil, že jakékoliv soustředění nebylo vůbec možné.

Celému tomuhle utrpení o devadesáti minutové stopáži, které mě navždy vyléčilo z experimentálních fanouškovkých a low-costových pokusů o robotické sci-fi, předcházelo (částečné) a následovalo (téměř úplné) čtení Manifestu kyborgů, který sepsala historička vědy, socialistická feministka a mimojiné také bioložka Donna Haraway a ukazuje kyborga jako tvora, který spojuje organismus a stroj v unikátní formě, které nerozlišuje pohlaví a tak se vymyká i kulturním zvyklostem. Naše kultura postavená na „mužském“ světě (ahoj Robocope!) je Harawayovou odsunuta do pozadí a namísto ní vyzdvihuje bezpohlavnost kyborgů a tedy i jejich rovnost ve všech ohledech (zdravím bezpohlavní The Machine, který měl podobu ženské jen proto, že by na ten film jinak nikdo nekoukal).