Inception explained

Dataviz #3

Tom Hanks někde tvrdil že „Cloud Atlas will be a risky Inception.“ A pravdu měl. Souboj Wachovských vs Nolan ale dopadl docela jasně, minimálně co se režisérské a scenaristické genialitity týče (poklona Nolanovi, protože narozdíl od obou Wachovských, kteří sou sami o sobě přesila žádnou další pomocnou ruku neměl) . Inception má na ČSFD 89 %, Cloud Atlas 79 %, oba motají dohromady několik příběhových linek, oba mají hromadu explained-stránek a vizualizací, aby si diváci mohli ujasnit, co vlastně viděli. Srovnávat tyhle dva rádoby „mind-fuck“ Cloud atlas a mnohem víc „mind-fuck“ Inception mi sice minimálně z hlediska nějakých příběhových linií a jejich prolínání přijde dost mimo. Wachovští vytvořili tak trochu spektákl pro spektákl, byť jo, je to průlet vesmírem, historií, budoucností a buhví čím vším ještě, ale přece jen sestříhat dokupy pár linek, které se jednoduše identifikují jak prostředím, tak i hlavními postavami nejni úplně takovej kumšt jako dát dohromady logicky sedící čtyři resp. pět úrovní (nikoli linek) jednoho příběhu.

Kolik vymejšlení musely tyhle dva filmy stát docela dobře ilustrují právě „explained“ stránky/vizualizace.  

Kdo vychází jako vítěz z tohohle souboje „geniality“? Kvituju hlavně design u Inception, kterej, ač jde o jednoduchej obrázek, vysvětluje úplně všechno na první pohled. Žádný pátrání a dumání kam co vede a co tím kdo myslel. V horším zpracování následuje Atlas, jehož pokus o minimalistickou grafiku je tak matoucí, že ať koukám jak koukám, moc nechápu jak to básník myslel.

Pokud přece jen někdo nepobral, o co že v Inception šlo a jak to na sebe navazovalo, tak krásně jednoduše si můžete všechny úrovně propadat sami >> http://inception-explained.com/ 

Advertisement

Antistresové pastelky, stresový Google

Dataviz #2

Dataset o imigranetch jsme neopustili ani v dalších hodinách, tentokrát jsme se týrali navzájem s Google sheets a jeho grafy, což se ukázalo být uživatelsky mnohem míň friendly, než si všechno nakreslit hezky v ruce. Google si polovinu dat přebral jinak, zákeřně prohazoval sloupečky s roky a zeměmi jak se mu to zrovna zlíbilo, grafy generoval, ale ne zrovna ty, které jsem po něm chtěla a vůbec jsme se během tohohle procesu neměli moc rádi. Výsledkem budiž mi ponaučení že ke google sheetům nelze přistupovat s hlavou otevřenou a plnou nápadů, ale je potřeba se ve všem podřídit tomu, jaký mají google sheets zrovna den a po chvíli prohazování sloupečků a rovnání dat vzít zavděk tím, co se zrovna nabídne. Jakékoliv osobní záměry lze vizualizovat ve zcela jiných nástrojích.

I tak se ale v Google sheets dají vytvořit (ne nijak kreativní) ale funkční (i když dost omezené) věci, od klasických barchartů přes scatter plot až po geograficky zobrazovaná data. 

Nástroje malého datažurnalisty

    Krom kalorických tabulek a Excelu, které se stali mými věrnými přáteli, vyžadovala kýžená grafika s většinou nechutně přeslazenými nápoji taky akci v Photoshopu. Ten bohužel zabere dost času, neb si všechno musíte spatlat ručně a zpracovávání dat, pokud možno ještě přesně, je záležitost sáhodlouhého přepočítávání pixelů, dělení, sčítání, násobení, posunování pravítek a nekonečného přepočítávání celkového rozlišení. Pak vám ideálně nevyjde velikost písma, nevejdou se všechny sloupečky, mezi hromadou vrstev se ta zrovna požadovaná ztratí a vlastně Photoshop na jakoukoliv datažurnalistiku vůbec není vhodný nástroj.

Daleko vhodnějšími nástroji je třeba Infogr.am, se kterým si jednoduchým zadáním vašich dat vytvoříte celkem pohledné, jednoduché grafy, případně i celou infografiku. Dalším nástrojem, i když už bohužel placeným, je Piktochart.com, nebo Visual.ly. Pokud se hlásíte na pracovní pozici kreativce, případně na pozici, která má s kreativou cosi společného, případně jste v práci a studenti vám na hodině zrovna píšou test, nemají k němu žádné otázky a vy se tudíž hrozně nudíte, můžete si za pomoci Visualize.me vytvořit graficky zpracovaný životopis, který nemusíte útrpně vyplňovat sami, ale můžete si tam rovnou naimportovat vlastní LinkedIn profil.

Sympatické je zobrazování pracovních zkušeností na časové ose, takže je jasně vidět, jak dlouho jste na které pozici pracovali. Přehledně jsou stejným způsobem zpracované i studijní etapy a další doplňkové kursy. Visualize.me zvládá seznamy vámi ovládaných jazyků, přičemž je zobrazuje na mapě zabarvováním zemí, ve kterých se danými jazyky mluví, což mě přimělo napsat si na To-Do list začít s ruštinou a španělštinou (po třech letech výuky v ruskojazyčné škole už by to bylo celkem vhodné).

Pokud váš počítač přežije setkání s Google Refinem a zvládne si data přebrat a vyčistit, můžete k tvorbě infografik směle použít Google Fusion Tables. Krom klasických grafů zvládá i mapy, heatmapy, koláčové grafy, lze si hrát i s GPSkami. A pokud byste si chtěli hrát s mapami ještě trochu víc, třeba si dát dohromady mapu Instagramového #foodporn v Karlíně, zkuste použít CartoDB, které je na veškerou práci s mapami stvořené.

Novomediální zkouškové

Na FHS bývalo zkouškové zcela jasně vymezeným časovým úsekem, kdy studenti zalézali za hradby (nejlépe historických) knih a po měsíci, dvou nevydařených pokusech u zkoušky a se třetím pokusem na krku a černými kruhy pod očima vylejzali a divili se, že za pár dní začíná další semestr. Na StuNoMe mě spíš překvapilo, že už je vážně konec semestru a bylo mi skoro líto, že se teď na měsíc (skoro dva!) do školy dostanu jen minimálně. #fňuk 

V rámci čekání na nový semestr (a taky na nové Walking Dead) jsme si v menší skupince spolužáků střihli roztřídění několika tisíc tweetů #volím_pravici, staly se z nás téměř mediální hvězdy, ač dle Warhola ke skutečné slávě chybí ještě 14:58 sekund. Jakmile jsem dotřídila tweety, zmizela jsem na pár dní od práce „ohřát se“ (haha, naivní, naivní!) do Itálie.

Moc novomediální to nebylo, protože italské wifiny. A tradičně mediální to taky moc nebylo, protože mi sousedi neustále vyhazovali pojistky a nedalo se koukat ani na italskou Shoppin‘ night. To jsme ovšem o pár dní – a večerů strávených nad projekty na datažurnalistiku – později dostatečně vynahradili na #SNMtripu do Berlína. Pusťte mediální nadšence do muzea her, muzea filmu, ke spoustě interaktivních hraček, několika topconům a ke spoustě kebabu. Jednoduše boží.

Ideálně načatý #roundtheworld2014 pokračoval den po Berlíně Norimberkem a Španělskem, což byl spíš závod alá „checkni se, kde můžeš“. Strategie „když si vezmu sluneční brejle, tak bude určitě pršet“ se plní jen první den, a na ty další už brýle najdou své uplatnění. V rekordním čase stíháme veškeré za zmínku stojící pamětihodnosti, vidět kamzíka, Sierru Nevadu a strávit dobrých 800 km v mrňavém fiátku.

Po cestě zpátky stíhám konečně dočíst první knížku za tenhle rok – hádam, že challenge „one book per week“ tímhle asi padá. Rovněž stíhám lehce vyděsit vedle sedící paní svou velmi interesantní četbou, neb se paní dívala, co čtu zrovna ve chvíli, kdy půl stránky lékařsky zaměřené četby zabírala detailní fotografie rozštípaného zápěstí. Tady bych ráda zmínila, že i v Ryanairu se s trochou cviku dá posadit pohodlně a rovněž bych ráda poznamenala, že když jsem přežila let Ryanem, přežiju už asi všechno. Přistáváme a tedy i zhasínáme akorát, že nestačím dočíst epilog. Ve snaze uklidit knížku do báglu nepostřehnu turbulence a řádně se majznu o sedačku před sebou. Ryan poskakuje víc než jankovitej fiátek, tím spíš, že hrozně fouká. Ono je něco špatně, že španělé netleskaj? Aha, čekalo se na fanfáry. A tleskaj, samozřejmě že tleskaj. Ještě chvilka post-letecké akrobacie během vyndavání zavazadel v absurdním záklonu a snaze nikoho (a hlavně sebe) nezabít, neb se v batohu hřeje několik kilo především jídla a salámů.

Rychle domů, pár hodin vyspat a vyrazit do ČT, protože olympiáda ve španělštině (stejně jako Star Wars, které jsem ovšem dokoukala i přes jazykovou bariéru) byla spíš utrpení. Z ČT si ještě na chvíli odskočím učit, načež opět klušu zpátky na Kavčí hory, protože proč? Protože sportem ku zdraví, že, jak potvrdí můj nebohý kotník a jeden ze schodů katedrály v Seville.