Zpátky do minulosti

Během prvních týdnů naší existence na Stunome jsme byli @Josefem Šlerkou poměrně rychle vhozeni do novomediálních vod, jen ať plavem. Na Digital Humanities i na Srovnávací mediální studia bylo uvaleno třípřednáškové blogovací embargo, kvůli blížící se konferenci. Pracovali jsme tedy tajně, nicméně o to usilovněji. Jako první úkol nám byla zadána analýza profilových fotek fanoušků určitých Facebookových stránek. Bylo ještě před volbami, takže jistě tušíte, jakým směrem se naše pátrání mohlo ubírat. Každý ze studentů dostal set čítající zhruba 200 profilových fotek facebookových fanoušků určité politické strany. O jaké strany se jedná jsme samozřejmě nevěděli, nicméně z profilových fotek se to dalo velice snadno odvodit. A to byl cíl našeho průzkumu.

O tom, jak „úmorná“ práce to byla, svědčí i ve velmi pozdní noční hodinu postovaný zoufalý status, který jsem našla na svém vlastním Facebooku. Všechny fotky jsme museli roztřídit do přehledné tabulky do několika kategoriíí. Na fotce mohl být buď člověk, zvíře nebo rostlina. Zajímalo nás, zda je na fotce viditelný a rozpoznatelný obličej uživatele. Počty osob na fotce. Zda je focená uvnitř nebo venku. Jestli obsahuje nějaké popkulturní narážky. Jde o fotku nebo o kresbu? Obsahuje nějaký text? Vyjadřuje politickou příslušnost? Kombinace trochu zavádějící kategorie a pozdních nočních hodin občas vedly ke tragikomickým situacím, kdy největší dilema bylo, jestli je kostra mamuta zvíře, doktor Mario člověk, kam zařadit mistra Yodu a jestli je render spíš kresba nebo fotka.

Na Srovnávacích mediálních studiích jsme se od začátku hrabali v českých médiích, zjišťovali, kdo od koho na zpravodajských portálech bezostyšně krade videa bez uvedení zdroje, kdo z balíku novinky.cz, ihned.cz, idnes.cz, lidovky.cz, tyden.cz, ceskyrozhlas.cz, ceskatelevize.cz, blesk.cz, tn.nova.cz a parlamentnilisty.cz ještě bezostyšněji kopíruje články, kdo z výše uvedených se ani neobtěžuje u zkopírovaných článků uvést zdroj a kdo z největší části publikuje vlastní nezkopírované články.

Mimochodem jsme se taky šťourali v politice, aby jí na nás náhodou nebylo málo, a zkoumali jsme, která česká média více či méně nápadně preferují určité politiky jako oběti (a nebo taky přesně naopak) svých článků.

Předem nám bylo avizováno, že jde o výzkum, za který nás budou česká média nenávidět. Jakže to vlastně dopadlo se můžete podívat níž ve slajdech, které @Josef Šlerka prezentoval na konferenci #CIF2013.

Advertisement

Doporučený věk 0-99

Předvánoční hodina srovnávacích mediálních studií plynule navázala na poslední téměř hororový úkol se sledováním televizních novin a měřením střihů. Když se někteří zpravodajští borci skoro vyrovnali akčním blockbusterům, nastává otázka kdo tuhle kulometnou palbu mnohdy smysl příliš nedávajících a stále se opakujících záběrů moderuje.

A to už bylo naším úkolem – zjistit věk moderátorů hlavních zpravodajských relací jednotlivých televizních stanic. Už sehrané týmy si rozdělily televizní stanice jako BBC, CNN, SkyNews, ORF, RAI, ZDF, RT, Polsat a samozřejmě také česká Nova, Prima a ČT. V našem čtyřčlenném týmu si tři televizní stanice rozebrali kolegové, tudíž na mě tentokrát žádné pátrání nezbylo. Po posledním, velmi zajímavém a jistě povznášejícím setkání s televizním zpravodajstvím jsem se rozhodla se do tohoto úkolu zapojit také, vlastním drobným průzkumem Tv Nova. Tabulka níže reflektuje věk a pohlaví moderátorů jednotlivých zpravodajských pořadů – vynechala jsem jen sportovní noviny.

TV NOVA
Ranní TN		Polední TN
Jakub Kern	23	Kristina Kloubková	37
Kristina Kloubková	37	Renáta Czadernová	29
Iveta Vítová	30	Petra Svoboda	30
		Iveta Vítová	30
Odpolední TN		Televizní noviny
Kristina Kloubková	37	Lucie Borhyová	36
Emma Smetana	26	Rey Koranteng	39
Ranáta Czadernová	29	Markéta Fialová	42
Petra Svoboda	30	Renáta Czadernová	29
Iveta Vítová	30	Petr Suchoň	29
		Emma Smetana	26

Narozdíl od CNN nebo BBC, které zpracovávali mí kolegové, se u nás stále výrazně drží trend mladých moderátorů. Na Nově je věkový průměr moderátorů 33,5 let. Například BBC uvádí u hlavních zpráv dva reportéry, muže a ženu kolem padesátky (52, 49), CNN vede pět moderátorů 34, 65, 52, 57, 48 let. Obdobně je na tom s věkovým průměrem moderátorů také ZDF. Tyto stanice mají plus mínus pár let shodný věkový průměr moderátorů kolem padesátky, u CNN konkrétně 51,5 let.

Osobně se ovšem obávám, že ani mladí a krásní moderátoři mě ke sledování značně pochybného zpravodajství nepřesvědčí. Ani roztomilým zvířátkem nakonec.

Nésém vám noviny

Už je to sice pár dní zpátky, ale blog se nějak nestihl napsat, takže aspoň zpětně. Na srovnávacích mediálních studiích jsme od plazení se po čtyřech s pravítkem a zvýrazňovačem nad novinami povýšili k sledování televizního zpravodajství. hodinu jsme zahájili na slovenském sídlišti, kde všechny možné i nemožné televize zapáleně dokumentovaly tzv. Devínsky masaker. Obzvlášť dramatického zpracování se události dostalo od TV Nova, jejíž reportáž si v ničem nezadala s trailery na nejnovější holywoodské blockbustery. Popravdě ani reportáže dalších televizních stanic na to nebyly o moc lépe – Prima, ČT, Al Jazeera i ABC. Jediná z těchto televizí přiznávala, že o událostech na sídlišti nemají dostatek ověřených informací – můžete hádat, která z uvedených to mohla být. Al Jazeera si pro změnu neodpustila události komentovat tím, že střelba byla motivovaná romským původem postřílené rodiny.

Na další hodinu srovnávacích mediálních studiích nám byl zadán úkol vskutku záludný. Sledovat zprávy a počítat střihy v jednotlivých reportážích, zaznamenat etnikum a odhadnout věk osob, které v reportáži přímo promluví, zhodnotit zda se zpráva zaměřovala na násilí a samozřejmě také zapsat, o jakou zprávu se jedná. Šesti týmům po čtyřech členech byly rozdány jednotlivé dny v týdnu, členové týmu si pak rozebrali televize – ČT, Novu, Primu a Krimi zprávy. Náš deníkový tým dostal na starost 26.11.

Televizní noviny na Nově, které jsem sledovala, dlouhodobě považuju za čiré zlo. Celkem mají cca 42 minut a celkem se v nich prostřídalo 21 reportáží. Už první reportáž byla na střihy velmi výživná, hemžilo se to dramatickými close-upy podkreslenými ještě dramatičtější hudbou. Dalším překvapením byl novácký inspektor, který mne tentokrát zklamal už jen tím, že nedoporučoval žádný mňamkózní recept jako plněné kuřecí kůže, ale místo toho se jen procházel po holešovické tržnici a neuvěřitelně protivným způsobem kritizoval (krom vánočních řetězů, které byly hlavním tématem reportáže) prakticky všechno, přičemž prodejcům nedal jedinou šanci se jakkoli projevit. Ostatně reportáž začala dramatickými záběry hořícího vánočního stromečku, a já už měla v tu chvíli chuť tu televizi zase radši vypnout.

Celé televizní noviny jsou tak trochu postavené na principu vyděsit-potěšit. Nechyběla reportáž o stromu na Staroměstském náměstí, polití slečny kyselinou v Plzni, viróza, která může usmrtit vašeho pejska, ale nebojte, operace žlučníků zvládají študenti medicíny podstatně lépe, než náš reportér. Samá dramata všedního dne, kdyby vám náhodou nestačil každodenní přísun životních tragédií a radostí hrdinů z Ulice.

Na závěr ještě reportáže o Krejčířovi a také o tom, jak snadno se můžete stát – pokud jste se už nestali – obětí převaděčů – a na konec nesmí chybět roztomilé zvířátko. Přidávám celou tabulku střihů, kdyby někdo měl odvahu nakouknout, za celé televizní noviny, pokud nepočítáme znělky (resp. počítáme pouze reportáže) to dělá cca jeden střih za čtyři sekundy. Televizi vypínám a na další tři roky s klidným srdcem a svědomím jak lilie zase zapomenu, jak že se ta věc vlastně zapíná. Uff. 

Heslo: Přežít!

V pátek přežít filmový maraton se svými studenty, v sobotu a v noci na neděli přežít #SNM Star Wars maraton, v neděli vytasit pravítko, sadu zvýrazňovačů a s chutí do práce! Díky úkolu na Srovnávací mediální studia si sice celý týden můžu připadat hrozně cool, že čtu papírový noviny (hipster!), ale když mám po celém pokoji po podlaze rozložené pražské deníky, lezu tu po čtyřech s pravítkem a zuřivě přeměřuju reklamy, počítám četku a vypisuju si zahraniční zprávy, připadám si spíš poněkud hloupě. Tím spíš, že každý, kdo se náhodou vyskytne poblíž, si ťuká na čelo a kouká na mě značně nechápavě.

 Na pondělní hodině se pak utvrdím v tom, že Pražský deník je prapodivný plátek. V tabulce vlevo  najdete změřenou plochu četky, plochu Babiše a plochu reklamy. Ceník reklamy pro jistotu  dodávám také, ať je obraz úplný. S plochou reklamy se ze všech sledovaných plátků – Práva, Lidovek, Blesku, MF Dnes a Hospodářek stal Pražský deník smutným rekordmanem (na čemž má velký podíl Penny market, zdravíme). 

Po téhle hodině jsme se skupinově rovnou vrhli ještě na úkol na následující hodinu, zatím je to pouze #inprogress, ale aspoň nástin toho, jak si vede zahraniční rubrika Pražského deníku. Hezky přehledně, s pomocí krásné mapy – čím tmavší barva, tím víc zpráv z konkrétní země jsme za ty dva týdny zachytili. Mapa sice ještě není kompletní, nemáme hotové všechny dny, ale rýsuje se to přinejmenším zajímavě.

Na Digital humanities začíná další epická bitva s eRkem, kterou část třídy prohrává už na začátku, část odpadá v průběhu bitvy a já odpadám pět minut před koncem hodiny, protože se mi nechce nainstalovat RColorBrewer a nějaká další důležitá záležitost, takže k vygenerování wordcloudu se nakonec do hodinové dřině vůbec nedostanu. I sednu nad to doma znovu, pustím si Youtube tutorial, vyzbrojím se vším možným i nemožným (krom historie z hodiny, která se neuložila, že #gratulki). Nakonec s eRkem bojuju celkem úspěšně, dobojujeme se až k poslednímu kroku – a ve chvíli, kdy zbývá poslední řádek, mi vypíše eRko chybu a wordcloud se už podruhé nekoná. Takže jako náplast si generuju dva jiné v nezměrně primitivnějších a uživatelsky přátelštějších nástrojích.

Ten kruhový je vygenerovaný přes facebookovou aplikaci (která hned po tom, co jsem si wordcloud uložila, přestala fungovat a už třetí den hlásí fatální chybu, pročež se začínám bát, abych za to se svým štěstím ještě nemohla já) a druhý wordcloud je vygenerovaný přes Wolfram alpha, který se od našeho posledního setkání naučil analyzovat facebook a během minuty vám vyhodí veškerá data, která se týkají vaší  FB stránky, včetně krásných grafů, se kterými jsme se mořili minulou hodinu. Nutno dodat, že naše grafy jsou podstatně hezčí než ty, které generuje Wolfram.

Oba wordcloudy by měly shrnovat nejčastěji používaná slova na mém FB profilu (takže data, respektive slova, která do cloudu šla, by měla být stejná), přičemž čím větší slovo v cloudu je, tím častěji bych ho měla používat a tím větší by mělo mít důležitost. Tak tolik k tomu, jak moc jsou wordcloudy spolehlivé. Teď ještě nějak vybojovat bitvu s eRkem, abych k těmhle cloudům mohla přidat ještě třetí, svůj vlastní, který předpokládám, bude zase vypadat úplně jinak.

Máte Facebook? A můžu ho vidět?

Ještě před pár roky by mě za to, že o víkendech od rána prohlašuju cosi o tom, že už by konečně mohlo bejt pondělí, abych mohla do školy, zavřeli někam do sklepa, abych neohrožovala společnost takovou jistě prudce nakažlivou a velmi nebezpečnou, ne-li dokonce smrtelnou chorobou. Když na SNM je těžký se do školy netěšit. Jednak se tu vyskytuje správná krevní skupina, která je ochotná místo dopoledního spánku vyrazit do muzea Lega a spolu s pětiletými dětmi tam jásat nad obří lego Hvězdou smrti a Millenium Falconem (odkud se vzala ta kostička lega, na kterou jsem pak doma šlápla, je mi dosud záhadou), jednak je tu jistota, že se na přednáškách bude vždycky rozebírat něco zajímavýho. 

Po úvodních Digital Humanities, které se pak rovnaly stále nekončícímu boji s mediány, průměry a především s eRkem, které vůbec není user-friendly a tu jeho údajnou pomalou učící křivku můžu jen potvrdit,  konečně tvoříme ty krásný barevný zamotaný grafy, co se mi tak líbily ještě než jsem se na Stunome vůbec dostala. A z facebookových grafů jsem nadšená natolik, že si ráno o hodinu přivstanu, abych si mohla ještě předtím, než vyrazím do práce, pohrát s grafy a zjistit, kteří z přátel jsou ústředními body celé mojí sítě na Facebooku, kdo se s kým zná, jaké stránky kdo lajkuje a tak dál a tak dál a do práce jsem nakonec stejně přišla pozdě. Kdo by rád zjistil, kde se v síti mých přátel nachází, jste vítáni, prosím jen dále tudy.

Jste-li spolužáci z GJK, najdete se vpravo nahoře ve velké červené skupině. Nalevo od gymnázia jsou spolužáci z druhého stupně základky, nalevo od nich světlejší modrou jsou kolegové z AIESEC. Pod nimi se nachází růžová skupina spolužáků z prvního stupně základky. Pod nimi se najdou kolegové ze ZOO ve fialové skupině. Zelená skupina nahoře uprostřed obsahuje spolužáky z FHS, která směrem dolů přechází do skupiny kolegů z UniPrepu. Světle zelenou úplně dole jsou vyznačeni kolegové z redakce. V tmavě modré skupině napravo se najde Stunome crowd, ve vedlejší fialové kolegové horolezci. Ve světle modré úplně napravo sídlí rodina. Velký žlutý chumel nalevo dole jsou spolužáci z Itálie a Camerina. Pár osamělých barevných teček jsou pak moji „unikáti“, tedy přátelé, které s nikým nesdílím.

Další graf jsem vyzkoušela pro vizualizaci propojení facebookových stránek Film Aréna, Comingsoon.net, Červený koberec, filmový festival Karlovy Vary a stránku Morgana Freemana. Tenhle pavouk jednoduše zobrazuje, jaké stránky se navzájem lajkují.

Třetí tentokrát twitterový graf se pak řídí heslem „čím tučnější, tím jsme si blíž“.

Inspirováni aférou Putna, Zeman a profesura (respektive spíš aférou kolem plakátu o katolických buznách), která byla mimo jiné hlavní příčinou toho, že se studenti z FHS během května a června báli zkoušek z historie ještě více než obvykle,  jsme byli na hodině Srovnávacích mediálních studií pověřeni sledováním dění kolem Haška, Sobotky a Babiše v tištěných médiích, od úterý do pátku. Naší skupině byl přidělen Pražský deník (děkuji Pražskému deníku, že díky němu znám téměř všechny trafiky v Praze).

Minulé úterý jsem tedy vyrazila do školy o chvíli dřív, abych stihla ještě zaběhnout do trafiky a noviny koupit. „Jóó, slečno, to my ale nevedem!“ Pomyslím si cosi o nedostatečném sortimentu zvolené trafiky, který mne donutí přejít přes nástupiště metra a vylézt schody na druhé straně, kde je další trafika. „Jóó, slečno…“  Trvá to ještě tři trafiky, než na Pražský deník v jednom zastrčeném a dost pochybném stánku narazím. Slečna za pultem se super otráveným výrazem vyhrabe z nějaké bedny jediný výtisk. Slavné vítězství (to ještě netuším, co mě čeká ve středu). Obdobným způsobem trávím následující dva dny hodinku denně, až v pátek už jdu coby znalec distribuční sítě Pražského deníku na jistotu, a  k zlosti pána za mnou (čímž se mu omlouvám) kupuji jediný výtisk. Jakou pak mám ve škole radost, když zjišťuju, že tohle kolečko obíhání trafik budu muset absolvovat ještě celý tenhle týden.