Co je tvoje to je moje a do autorských práv ti nic není

Autorská práva mě akademickým světem provází nejcitelněji od obhajoby mojí bakalářské práce, která byť se zabývala současnými formami vzdělávání prostřednictvím nových médií, vzbudila ve vyhrazeném pětiminutovém čase na dotazy zkušební komise značně zajímavou a mimojiné i velmi zapálenou debatu o autorských právech, při které se komise vášnivě překřikovala a přebíjela argumenty, a já seděla na židli téměř čtvrt hodiny zcela nepovšimnuta (u státnicových otázek o chvíli později si mě už všimli a celé dotazové bezpráví mi bohatě vynahradili).

Ta výše zmíněná autorská práva tedy řádně zamotané odvětví o tom, jaké jsou právní vztahy mezi uživateli a tvůrci podle autorského zákona, spadají  pod souhrnný termín duševní vlastnictví, pod který patří i obchodní tajemství, ochranné známky nebo patenty. Duševním vlastnictvím se rozumí práva k zacházení s nehmotnými výsledky kreativity – pokud jsou to výsledky dostatečně specifické a originální, tedy hodné toho, aby byly právně chráněny před nechtěným využíváním. Americký právní teoretik a právník v praxi – Stephen Kinsella sepsal o duševním vlastnictví pamflet, který „si klade za cíl rozvířit alespoň pár zrnek prachu usazených na zatuchlých myšlenkách glorifikujících duševní vlastnictví a podpořit argumenty všech zastánců svobody při diskusích o této chiméře – jmenovitě při poukazování na nekonzistenci, nákladnost a především protiprávnost duševního vlastnictví.“ Tímto svazkem nazvaným Obžaloba duševního vlastnictví se snaží ukázat, že duševní vlastnictví je v podstatě nesmyslné, a nemá ani žádnou oporu ve vlastnických právech. Valná většina duševního vlastnictví je nehmotná, a „pouze hmatatelné vzácné zdroje jsou možným předmětem interpersonálních konfliktů, a tedy pouze na ně jsou aplikovatelná vlastnická práva“.

Kinsella svůj výklad staví právě na vzácnosti – všechny statky, na které se duševní vlastnictví vztahuje, nejsou vzácné a tudíž se nadají odcizit, odcizit se dá pouze jejich hmatatelná podoba, jako je například kniha, nicméně tím, že v knihkupectví ukradnu knihu (případně si ji stáhnu z internetu) připravím autora pouze o drobný peněžní obnos, který by mu z prodané knihy přišel, ale nepřipravím ho tím o autorství oné knihy a nepřipravím ho ani o myšlenky, které jsou v knize použity – a pokud budu knihu někde uvádět v jakémkoli textu, pravděpodobně budu jako autora uvádět skutečného autora knihy, a nikoliv sebe, byť jsem jejím vlastníkem, ať už jakkoli pochybným.

Kinsella v knize sám uvádí, že „myšlenky nejsou přirozeně vzácné. Nicméně přiznáváním práv myšlenkovým objektům člověk vytváří vzácnost, která předtím neexistovala.“  Duševní vlastnictví tak vlastně umožňuje autorům ovládat hmatatelný majetek, když regulují možnosti jeho využívání, čímž vlastně porušují přirozená práva, resp. vlastnická – tzn. že mohu se svým majetkem nakládat dle vlastního uvážení.

Tohle krásně ilustrují příklady filmových „parodií“, respektive nikoli parodií v pravém slova smyslu, ale filmů, které se tolik inspirovaly jinými díly, až je – v některých případech i doslovně! citují (aniž by jakoukoli souvislost přiznávaly), případně přebírají celé scény (teď nemám na mysli Dünyayı Kurtaran Adam, což je jako výplod turecké ehm „kinematografie“ osmdesátých let kapitola sama pro sebe). Letní sci-fi blockbuster The Edge of Tomorrow (ať už záměrně vykrádá nebo se jen omylem „inspiruje“) se nápadně podobá vojínovi Ryanovi, Matrixu, Hromnicím, Zdrojovému kódu, Vetřelcům a Hvězdné pěchotě a nespočtu malých filmečků, na které si v té záplavě nikdo nevzpomene. Nový The Giver (který je v tom předávání myšlenek a tedy i duševního vlastnictví celkem přeborník) je v mnoha scénách překopírovaný Divergent, (a taky dost značně vykradená Hvězdná pěchota, scenáristi byli asi fandové) a rozdíl by snadno uniknul, pokud by The Giver nebyl konvertovaný do černobíla. Teď je na místě se dohadovat, kdo koho vykradl dříve (což by mezi post-apo teenage romány, kde se stejné motivy dají napsat o jasné struktury stejně jako všechny romány Dicka Francise, byla obzvlášť velká sranda), kdo má scénu v knize popisnější a který režisér se inspiroval kým (o tom se netřeba dohadovat, datum distribuce je celkem nemilosrdné). Na druhou stranu je v neuvěřitelném objemu informací a myšlenek poměrně těžké určit, kdo je skutečným vlastníkem určité myšlenky a kdo si ji jen vypůjčil aby jeho dílo bylo zajímavější/světovější/doplňte co je libo.

Advertisement

Všechny Goodmanovy světy

  Neb mne teplotní situace v Čechách už dost dlouho spolehlivě štve, zmrzlina (krom vybraných podniků) taky úplně neodpovídá požadavkům a díky podnebí fouká/hnusně/zima/hnusně fouká a je zima se i vyhovující produkt nedá řádně a dostatečně často konzumovat, za dobrým kafem se tu člověk musí táhnout přes půl města, nepřítomnost moře je nemilá, nepřítomnost snídaňových barů je vůbec nejvíc nemilá, utíkám pravidelně za hranice do země, kde je situace ve všech ohledech přijatelnější.

Tudíž adekvátně dle Goodmana, který tvrdí, že světy vnímáme hlavně skrze pojmy a symboly, a svět každého jedince (zejména při střetu dvou či více jedinců z jiných kultur) je diametrálně odlišný. Nejilustrativnější zkušenost měl s goodmanovskou teorií můj drahý kamarád, který, pocházeje z jihoamerické zemičky přibližně stejně staré jako Česká republika, si velice oblíbil právě ty zmiňované italské bary. Příklad první – bary. Pro jednu kulturu místo, kde se dá celkem levně stít tak, že málem nedojdete domů a nejméně třikrát vám ujede noční tramvaj. Pro kulturu druhou kulturní centrum města, kde se po ránu sejdou všichni vaši sousedi, nacpou se přímo k barovému pultu aby si s vámi pokud možno popovídali jako první a při té příležitosti vám vyfoukli ty čerstvě upečené cornetti s nutellou. Příklad druhý – pro kamaráda je latte naprosto jasně káva s mlékem. Po návštěvě jednoho baru byl velmi překvapen, když mu po objednávce latte číšník věnoval dost pochybovačný pohled a poté naservíroval sklenici mléka. Když si při dalším pokusu zkoušel objednat normální caffè, dostalo se mu pro jednu kulturu mrňavého, pro další standardního koflíčku espressa.

O odlišnosti pojmů v různých světech a kulturách se přesvědčila i kolegyně z Manchesteru, která po objednávce spritzu obdržela klasický oranžový Aperol Spritz a velmi se podivovala, že měla dostat vinný střik. Inu, kultura. Jedna kultura se vám drink v baru snaží ošidit, další k němu přidá na účet podniku i tapas. České „přijdu v osm“ znamená, že dorazím plus minut v osm. Německé znamená „přijdu přesně v osm“, kanadské „budu tam půl hodiny předem“, britské „přijdu o pět minut později protože všichni stejně přijdou pozdě“, italské bude „sraz v osm a půl“, uruguajci dorazí v devět, brazilci přijdou v devět deset a španělé nedorazí nikdy. V jedné kultuře jste za zarytého metalového fanouška, v jiné za stejné gesto dostanete přes ústa od pána, jehož manželku jste právě (byť možná zcela omylem a nechtěně) označili za nevěrnici, a bohužel nejde jen o jedno gesto, ale i za u nás zcela nevinná gesta je možné mít v Itálii nepříjemnosti (za účelem eliminace těchto situací mi byla od kamarádky zakoupena encyklopedie italských gest).Svět nejde zachytit ve vší obecnosti, je vždy nevyhnutelné, že půjde jen o jeden náhled z mnoha, pro každého je jakákoli zkušenost zcela specifická, stejně jako jeden artový film může mít spoustu interpretací.

Nejvíce mne o pravdivosti Goodmanovy teorie přesvědčilo veselé ráno (jako z Dobrého ročníku, na rychlé probuzení doporučuju), kdy se mi zcela nečekaně v kuchyňském krbu promenádoval deseticentrimetrový škorpion. Po značném šoku byl milý tvoreček nabrán na lopatku a s veškerou elegancí, kterou zvládnete vložit do úprku kuchyní, kde hrdinně přeskakujete tři schody každý o různé výšce (různost světů platí i pro dimenze bytů) s nasraným škorpionem několik centimetrů od vašeho palce, byl odnesen na chodbu, kde byl velmi svižně odejit z okna do dvora. Bohužel náš byt je ve třetím patře a pod námi má sousedka balkon, na kterém často ráno zametá, což člověk v šoku nad tím, že se ho taková malá věc snaží po probuzení zabít, snadno pozapomene. Navzdory zákeřnému škorpionímu útoku (nevím co by udělali čeští sousedi, ale nechci si to představovat) nám sousedka další den přinesla levanduli a škorpiona nechala spokojeně žít u sebe na balkoně. Inu, ty kultury.

Ostatně si myslím, že zdaleka nejvýstižnější je video.

Wikipedie nikdy nelže

Úvodem tohohle příspěvku se chci omluvit všem základo a středoškolákům, že ze svých referátů možná nedostali známku, kterou očekávali, případně všem dalším čtenářům, kteří Wiki považují za zdroj lidského vědění. Na závěrečné hodině ZSNM jsme si v praxi vyzkoušeli, jednak jak se dají masy zblbnout změnou pár řádků údajně spolehlivého zdroje a druhak to, jak pozorní jsou admini encyklopedického portálu (nutno dodat, že buď v práci pospávají, nebo mají kucí smysl pro humor).

Naším úkolem bylo vzít si dva články na Wikipedii a jeden pozměnit jen trochu – banální maličkost jako změny dat, roků, jmen atd. a druhý článek pozměnit zásadněji – přidat libovolné bláboly, seznámit osobnosti, které se v životě nepotkaly nebo třeba jen přidat do životopisu Stephena Hawkinga recept na palačinky.

Neb už od oznámení nových Star Wars pod záštitou Disneyho! tiše trpím (na čemž měl a stále má lví podíl Cloverfield a Losti) a navzdory tomu, že tohle všechno dost pravděpodobně směřuje k tomu, že pařížský Disneyland bude mít o atrakce Star Wars víc, Domhnall Gleeson (který je jediným důvodem, proč ty nové SW neodsuzuju úplně) bude mít příležitost zjevit se na Comic Conu v San Diegu (kam nutně potřebuju), Star Wars jsou geniální už tak jak jsou, další díly nepotřebujou (pravda, sneslo by to trochu přepsat první dva díly, vyškrtnout nebo přeobsadit Anakina a možná vůbec netočit tragický Attack of the Clones). Takže jsem k faktu, že na režisérské stoličce bude pár měsíců posedávat J. J. Abrams jsem nanejvýš skeptická (byť pan Lucas vypustil do světa cosi ve smyslu, že teď už film nemůže být v lepších rukou – což přikládám značné úlevě nad tím, že se k režii nedostal třeba Michael Bay), padlo rozhodnutí na zmršení Wikipedie právě na zmíněného Jar Jara J. J. Abramse. 

Protože každý dobrý příběh potřebuje svého Jar Jara Binkse, který je novým archetypem ňoumy, co může za všechny světové katastrofy (třeba taková Sansa z Game of Thrones je jeho dokonalým vtělením), milému J. J. se v jistých kruzích začalo, vzhledem k očekávané katastrofě s tunou lens-flareů, přezdívat podle legendárního gungana. Což čtenářům Wikipedie nemůže uniknout.

A nemohlo to uniknout čtenářům české i anglické Wikipedie. Na české vydržel příspěvek viset od května, což přikládám tomu, že tvůrci Wiki jsou k novým SW stejně skeptičtí jako já (díky za podporu).

Druhým adeptem na mystifikaci byl Platon, o kterém se dlouho nevědělo, že se během svého působení na Silíii setkal s významným filosofem Lvem Manovichem, společně sepsali velká moudra a vymysleli spoustu zajímavých teorií o všem možném. Na to, že si Platon tohle vytoužené setkání jen vymyslel, tvůrci Wiki přišli celkem záhy, trvalo jim to jen tři týdny. Zjevně ani téměř dvacet změn Wikipedie během deseti minut (už nejméně druhý rok za sebou!) není dost přesvědčivým důvodem pro kontrolu nových změn u článků. Ale hlavně že Wiki má vždycky pravdu.

I am smiling aneb febiofestový kyborg

Na v hodinách ZSNM čtený „Ironický sen o společném jazyce pro ženy v integrovaném obvodě“ aneb esej o „pokusu vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a materialismu“ mi velmi připomněl jedno z traumat, které jsem utrpěla během Febiofestu na projekci The Machine, kde je Británie ve válce s Čínou, ministerstvo neví coby a tak si staví robotického vojáčka, ten neposlouchá tak, jak by chtěli, všechno se to zákonitě zamotá, robot omylem někoho povraždí, takže je automaticky zlej, povolají na něj (resp. ní) odborníky, robot/ka se do sympatického vědeckého šmudly zamiluje a všechno se to pokazí už definitivně. Anotace se dokonce chlubí čímsi jako „Efektivní minimalistická podívaná originálně se dotýkající otázky, co odlišuje člověka od stroje, stojí na atmosféře a podmanivé práci se zvukem a hudbou.“ Což se tváří jako hluboce filosofická záležitost, která dokonce hrabe i v otázkách etiky, ale v podstatě je to slátanina Blade Runnera, Univerzálních vojáků a výborného nového Robocopa (který hrabe ještě o chloupek výš, než ten Verhoevenovský a je i ohledně otázek vztahu a přeměny člověka v robota a jeho vztah u ke světu a především k rodině podstatně výživnější a v mnoha ohledech i zcela neprvoplánově šokujícím způsobem působivější aka ,,Nemáš tělo, ale jinak jsi to ty!…“ ). Jen si místo Joela Kinnamanna (nebo Petera Wellera je-li libo) musíte dosadit značně nesympatickou a prkennou Caity Lotz, kterou oberete o všechny lidské prvky až na „strojovou“ kostřičku a pokusíte se do ní vecpat, respektive v ní vypěstovat lidské vědomí a emoce, což mělo jistě nějaké logické vysvětlení a hlubší smysl, jen se obávám, že mě film plný patosu o nemocných dětech, zachraňování světa, „splendid isolation“ ve válce s Čínou, lásky k robotovi a nebo taky lásky robota k člověku, sebeobětování a všech možných sci-fi klišé v tu chvíli už tak moc nudil, že jakékoliv soustředění nebylo vůbec možné.

Celému tomuhle utrpení o devadesáti minutové stopáži, které mě navždy vyléčilo z experimentálních fanouškovkých a low-costových pokusů o robotické sci-fi, předcházelo (částečné) a následovalo (téměř úplné) čtení Manifestu kyborgů, který sepsala historička vědy, socialistická feministka a mimojiné také bioložka Donna Haraway a ukazuje kyborga jako tvora, který spojuje organismus a stroj v unikátní formě, které nerozlišuje pohlaví a tak se vymyká i kulturním zvyklostem. Naše kultura postavená na „mužském“ světě (ahoj Robocope!) je Harawayovou odsunuta do pozadí a namísto ní vyzdvihuje bezpohlavnost kyborgů a tedy i jejich rovnost ve všech ohledech (zdravím bezpohlavní The Machine, který měl podobu ženské jen proto, že by na ten film jinak nikdo nekoukal).

Novomediální hatmatilka

Principy nových médií by se daly přirovnat skoro k bibli našeho oboru. Nová média jsou založená na numerickém kódování dat a propracovala se mezi ně řada technologických vymožeností. Charakteriovat nová média je i vzhledem k postupnému stárnutí technologií trochu problematické, takže jsou často označována také jako digitální, interaktivní, hypermédia nebo média 2.0. Lev Manovich ve své knize „The Language of New Media“ definoval pět principů nových médií. Mezi ty patří numerická reprezentace, modularita, automatizace,  variabilita a transkódování.

• Numerická reprezentace: znamená, že všechny předměty médií jsou složeny z digitálního kódu a analogový obsah se do digitálního dá převést. Vše je pak reprezetováno numerickým kódem (jedničky a nuly, pixely, atd.).

• Modularita: jednotlivé prvky tvoří větší komplexy – písmena tvoří slova, slova tvoří věty, pixely tvoří tvary, tvary vytváří obrázky a všechny jednotlivé „dílky“ celé skládačky lze snadno měnit.

• Automatizace: jednak na nízkém, jednak na vysokém stupni. Nižší zahrnuje jednoduché operace, jako aplikaci filtrů na fotku na Instagramu, vyšší zahrnuje složité postupy, jako vkládání umělé inteligence strojům (zdravím pana Caradoga a jeho The Machine)

• Variabilita: v novomediálním prostředí není nic neaktualizovatelné, vše se dá stále měnit, existují tak v podstatě v nekonečných verzích – variabilitu jde rozvést ještě do dalších sedmi příkladů.

• Transkódování: znamená převod do jiného formátu a že vše se dá převést do digitální podoby – příkladem budiž klasický dopis a dnešní „novomediální“ email.

Medium is the message

McLuhanovi se chtě nechtě už třetím rokem nevyhnu díky prvním hodinám mediální češtiny, kde se každoročně studentům snažím krom toho co to jsou klasická a nová média vysvětlit i rozdíl mezi chladnými a horkými médii a pokud se mi zrovna nechce „učit“ respektive nějakou látku vážně vysvětlovat, při zadávání úkolů alá „jste reklamní agentura a musíte prodat žvýkačky“ se dalšímu vysvětlování, že medium je poselstvím a že reklamou v novinách desetiletým dětem sebelepší žvejky vážně neprodají (byť se u studentů objevily už i dost zajímavé nápady, které by minimálně u zmíněné cílové skupiny úspěch měly) stejně nevyhnu.

Stejně jako McLuhanovi se každoročně nevyhnu ani vysvětlování Platonova podobenství o jeskyni a jak tohle vlastně souvisí s Matrixem, což zahrnuje značnou akrobacii při čmárání na tabuli, třídění nepíšících fixek a diskusi cože je Matrix za film, protože má v ruštině neuvěřitelně vtipný název, který si nikdy nepamatuju, tudíž jen to zjišťování a  dohadování se zabere čtvrt hodiny (případně i pantomimu) a nakonec stejně zjistíme, že ho půlka studentů neviděla, tudíž následující hodinu koukáme na Matrix.

Nejsnazší vysvětlení se nabízí i z učitelské (haha) praxe – na hodinách jsem sama chladné médium (zvlášť, když mě studenti štvou a občas i v zimě, kdy v učebně nefunguje topení). Vyžaduji od studentů vysokou míru participace, neb nerada vedu celé hodiny zdlouhavým monologem. Využitím chladných médií předcházíme nudě na hodinách, fungujeme v dialozích, zapojujeme především televizi, občas i telefony, když si některý student náhodou vzpomene se mi z hodiny omluvit. Horkými médii obtěžuji studenty zcela běžně – tištěné materiály a hangouty, papíry s články, knihy (neb studentům dávám McLuhana ke čtení, pokud se chtějí hlásit na mediální studia) občas i rádio.

A vůbec největší radost z toho všeho mám, když se otázka na tohle rozdělení opravdu v přijímačkách objeví.

Do you wanna draw a fairytale?

Bylo jednou jedno království, a v království byl hrad. Nebyl to obyčejný hrad. Stál na vrchu nad městem a řekou, s výhledem do kopcovitého kraje. Každé pondělí se na hradě scházela skupina hrdinných bojovníků, připravených království chránit před bandou mediálních nevzdělanců. Jednoho dne však museli sami projít těžkou zkouškou – zvizualizovat svou oblíbenou pohádku! I chrabře se úkolu chopili a jali se ho plnit. Některým to však dalo řádnou práci – souboj s devítihlavou obludou zvanou Gephi byl vskutku obtížný a někteří jí v lítém boji málem podlehli. Po několika soubojích byla obluda poražena a hrdinové se statečně mohli vrátit do hradu se splněným úkolem.

Ono to zadání znělo jednoduše a docela zábavně. Šlo o to, rozepsat si pohádku/příběh/cokoli do jednoduchých vět a podle smyslu příběhu je pospojovat do grafu. Můj v základu geniální nápad- rozkreslit si pohádku, kterou znám nazpaměť i pozadu a ještě teď jsem z ní nadšená jako malý děcko, se ovšem ukázal jako solidní bič, neb jsem sáhla po pohádce, která má cca tři různě se prolínající příběhový linie. Z prvotních pokusů pohádku sepsat do stručných vět vypadlo skoro devadesát řádku v Excelu. Tudíž jsem musela škrtat a psát to celý znovu. Napodruhé se povedlo pohádku zredukovat na 35 řádek. „Hurá, vrazíme to do Gephi a ono něco vypadne.“ Vypadlo, ale smysl to moc nedávalo.

I muselo se přepisovat znovu. V nejvyšším zoufalství jsem si (za kvalitní morální podpory v podobě geniálního soundtracku) všechno překreslila ručně. jednotlivé uzly příběhu jsem místo krycích jmen jako „Hans-Anna“ smysluplně očíslovala a podle rad mé drahé kolegyně přepsala do tabulky. Suroviny zamíchat, trochu přisolit, chvíli povařit, přelít do Gephi a modlit se, aby to fungovalo.

K mému překvapení se tentokrát konečně podařil graf, který dává smysl, hrany směřují tak kam mají, spojují co mají spojovat, počet uzlů odpovídá a nikde se nepovaluje nic, co by k příběhu nepatřilo. Úkol po drobných peripetiích splněn, s Gephi už jsme zase kamarádi a já jsem .

O hafíkovi a kočičákovi

O HAFÍKOVI A KOČIČÁKOVI, JAK SI MYLI PODLAHU

Bylo to dávno, když hafík a kočička spolu hospodařili; u hvozdu stála malá chatrč, a v ní spolu žili a toužili kutit opak nic tak, jako ostatní lidi.

Oni to vždycky musili vykutit trochu jinak, když mají mrňavý a patlavý tlapičky a na tlapičkách nulu prstů, jako mají lidi, akorát na tlapkách mají polštářky a malinký drápky. A tak musili kutit povinnosti jinak, do školy totiž můžou akorát malí lidský mláďata a parchantíci, a ubohý zvířátka tak musí zůstat doma.

A tak to v chatrči u zvířat vypadalo často dost jako na houpačkách. Chvíli dobrý, chvíli blbý. Občas čisto, víc občas trochu svinčík. To si tak po jistým časovým období všimli podlahy s řádnou vrstvou svinčíku.

„Poslyš, Hafíku,“ povídá Kočičák, „podlaha nám tu trochu chybí.“ „Taky mi připadá už trochu špinavá“ uznal Hafík, „koukni, jak mám od toho svinčíku špinavý tlapky!“ „Fujky špinavý,“ povídá Kočičák „hanba ti! Tu podlahu musíš vydrbat! To lidi mívají doma čisto. Ti jí občas umyjí.“

„Dobrá,“ povidá Hafík, „jak to vykutím? A jak to vykutíš ty?“ – „Poradíš si,“ povídá Kočičák. „Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní.“ Hafík zdrhnul s nádobou pro vodu a Kočičák vytáhla z kufříku kus mýdla a položila to mýdlo na stůl. Pak zmizla pro cosi do komory; schovávala si tam kus nakládaný myši. Zatím Hafík dotáhnul vodu a vidí na nábytku žrádlo. Rozbalí to a bylo to růžový. „Aha, Kočičákova sváča,“ povídá si Hafík, a jak by žral, tak to strčil do huby a začal kousat.