Novomediální hatmatilka

Principy nových médií by se daly přirovnat skoro k bibli našeho oboru. Nová média jsou založená na numerickém kódování dat a propracovala se mezi ně řada technologických vymožeností. Charakteriovat nová média je i vzhledem k postupnému stárnutí technologií trochu problematické, takže jsou často označována také jako digitální, interaktivní, hypermédia nebo média 2.0. Lev Manovich ve své knize „The Language of New Media“ definoval pět principů nových médií. Mezi ty patří numerická reprezentace, modularita, automatizace,  variabilita a transkódování.

• Numerická reprezentace: znamená, že všechny předměty médií jsou složeny z digitálního kódu a analogový obsah se do digitálního dá převést. Vše je pak reprezetováno numerickým kódem (jedničky a nuly, pixely, atd.).

• Modularita: jednotlivé prvky tvoří větší komplexy – písmena tvoří slova, slova tvoří věty, pixely tvoří tvary, tvary vytváří obrázky a všechny jednotlivé „dílky“ celé skládačky lze snadno měnit.

• Automatizace: jednak na nízkém, jednak na vysokém stupni. Nižší zahrnuje jednoduché operace, jako aplikaci filtrů na fotku na Instagramu, vyšší zahrnuje složité postupy, jako vkládání umělé inteligence strojům (zdravím pana Caradoga a jeho The Machine)

• Variabilita: v novomediálním prostředí není nic neaktualizovatelné, vše se dá stále měnit, existují tak v podstatě v nekonečných verzích – variabilitu jde rozvést ještě do dalších sedmi příkladů.

• Transkódování: znamená převod do jiného formátu a že vše se dá převést do digitální podoby – příkladem budiž klasický dopis a dnešní „novomediální“ email.

Advertisement

Medium is the message

McLuhanovi se chtě nechtě už třetím rokem nevyhnu díky prvním hodinám mediální češtiny, kde se každoročně studentům snažím krom toho co to jsou klasická a nová média vysvětlit i rozdíl mezi chladnými a horkými médii a pokud se mi zrovna nechce „učit“ respektive nějakou látku vážně vysvětlovat, při zadávání úkolů alá „jste reklamní agentura a musíte prodat žvýkačky“ se dalšímu vysvětlování, že medium je poselstvím a že reklamou v novinách desetiletým dětem sebelepší žvejky vážně neprodají (byť se u studentů objevily už i dost zajímavé nápady, které by minimálně u zmíněné cílové skupiny úspěch měly) stejně nevyhnu.

Stejně jako McLuhanovi se každoročně nevyhnu ani vysvětlování Platonova podobenství o jeskyni a jak tohle vlastně souvisí s Matrixem, což zahrnuje značnou akrobacii při čmárání na tabuli, třídění nepíšících fixek a diskusi cože je Matrix za film, protože má v ruštině neuvěřitelně vtipný název, který si nikdy nepamatuju, tudíž jen to zjišťování a  dohadování se zabere čtvrt hodiny (případně i pantomimu) a nakonec stejně zjistíme, že ho půlka studentů neviděla, tudíž následující hodinu koukáme na Matrix.

Nejsnazší vysvětlení se nabízí i z učitelské (haha) praxe – na hodinách jsem sama chladné médium (zvlášť, když mě studenti štvou a občas i v zimě, kdy v učebně nefunguje topení). Vyžaduji od studentů vysokou míru participace, neb nerada vedu celé hodiny zdlouhavým monologem. Využitím chladných médií předcházíme nudě na hodinách, fungujeme v dialozích, zapojujeme především televizi, občas i telefony, když si některý student náhodou vzpomene se mi z hodiny omluvit. Horkými médii obtěžuji studenty zcela běžně – tištěné materiály a hangouty, papíry s články, knihy (neb studentům dávám McLuhana ke čtení, pokud se chtějí hlásit na mediální studia) občas i rádio.

A vůbec největší radost z toho všeho mám, když se otázka na tohle rozdělení opravdu v přijímačkách objeví.

Do you wanna draw a fairytale?

Bylo jednou jedno království, a v království byl hrad. Nebyl to obyčejný hrad. Stál na vrchu nad městem a řekou, s výhledem do kopcovitého kraje. Každé pondělí se na hradě scházela skupina hrdinných bojovníků, připravených království chránit před bandou mediálních nevzdělanců. Jednoho dne však museli sami projít těžkou zkouškou – zvizualizovat svou oblíbenou pohádku! I chrabře se úkolu chopili a jali se ho plnit. Některým to však dalo řádnou práci – souboj s devítihlavou obludou zvanou Gephi byl vskutku obtížný a někteří jí v lítém boji málem podlehli. Po několika soubojích byla obluda poražena a hrdinové se statečně mohli vrátit do hradu se splněným úkolem.

Ono to zadání znělo jednoduše a docela zábavně. Šlo o to, rozepsat si pohádku/příběh/cokoli do jednoduchých vět a podle smyslu příběhu je pospojovat do grafu. Můj v základu geniální nápad- rozkreslit si pohádku, kterou znám nazpaměť i pozadu a ještě teď jsem z ní nadšená jako malý děcko, se ovšem ukázal jako solidní bič, neb jsem sáhla po pohádce, která má cca tři různě se prolínající příběhový linie. Z prvotních pokusů pohádku sepsat do stručných vět vypadlo skoro devadesát řádku v Excelu. Tudíž jsem musela škrtat a psát to celý znovu. Napodruhé se povedlo pohádku zredukovat na 35 řádek. „Hurá, vrazíme to do Gephi a ono něco vypadne.“ Vypadlo, ale smysl to moc nedávalo.

I muselo se přepisovat znovu. V nejvyšším zoufalství jsem si (za kvalitní morální podpory v podobě geniálního soundtracku) všechno překreslila ručně. jednotlivé uzly příběhu jsem místo krycích jmen jako „Hans-Anna“ smysluplně očíslovala a podle rad mé drahé kolegyně přepsala do tabulky. Suroviny zamíchat, trochu přisolit, chvíli povařit, přelít do Gephi a modlit se, aby to fungovalo.

K mému překvapení se tentokrát konečně podařil graf, který dává smysl, hrany směřují tak kam mají, spojují co mají spojovat, počet uzlů odpovídá a nikde se nepovaluje nic, co by k příběhu nepatřilo. Úkol po drobných peripetiích splněn, s Gephi už jsme zase kamarádi a já jsem .

Want a sugarcube?

Mezi další úkoly z hodin datažurnalistiky patřilo sepsat článek, který by navázal na nadpis, který jsem dali dohromady minulou hodinu. Z mého „Sezením u počítače spálíte jeden půllitrový  Red Bull za 3 hodiny“ tedy po menším zkoumání nejrůznějších džusů, energeťáků, minerálek a obsahů cukru vzniklo toto:

Za stejnou dobu spálíte sezením u počítače i stejný objem 100% jablečné šťávu z Globusu. Stejný objem meruňkového džusu Pfanner vysedíte za víc než čtyři hodiny. Ne všechny energetické nápoje jsou tak kalorické, jak se o nich říká. Ne všechny džusy jsou zdravé a ne všechny minerálky dietní. Cukry se neschovávají jen v plechovkách, ale i ve zdravě se tvářících nápojích.

Když ráno vstáváte, nalijete do sebe sklenici džusu. V práci dodržujete pitný režim litrem minerálky, k obědu jednu půllitrovou kolu a před cvičením do sebe obrátíte ionťák. Před večerním kinem ještě jeden energetický nápoj, aby vás nudný film náhodou neuspal. V každé lahvi, krabici a plechovce se schovává určité množství kalorií, které buďto během denních aktivit spálíme, nebo se nám v těle uloží v podobě tuků. Kalorie jsou ale pojem velmi abstraktní. Zkuste si místo 160 kalorií, které do sebe obrátíte v jedné lahvi Kofoly, představit deset a půl kostky cukru. Zdravý ovocný – třeba meruňkový džus, který si dopřáváme k snídani, vám spolu s minimem vitaminů dodá také 21 kostek cukru. To je o šest kostek cukru víc, než kolik zkonzumujete, když vypijete průměrný energetický nápoj. Pokud nesportujete, máte šanci se kalorií, které v půl litru džusu přijmete, zbavit za tři hodiny rychlejší chůze nebo během deseti a půl hodiny spánku. V dietních ochucených minerálkách čekají čtyři až pět kostek cukru, v dětském nápoji Jupík Aqua Jahoda najdete tři a půl kostky. 

Chcete-li si udržet váhu, případně zhubnout, je vhodné se nadbytečným kaloriím v podobě slazených nápojů vyhýbat. Přiložený graf zobrazuje počet kalorií, resp. kostek cukru v půl litru konkrétního nápoje.

 

Éčka, kostky, kalorie

Nezešíleli jsme, ač to tak po posledním příspěvku mohlo vypadat. Jen jsme najeli na režim nového semestru. A nový semestr s sebou nese taky nové předměty. Výsledek první hodiny Základů studia nových médií jste si mohli přečíst v předchozím postu. Kvůli dnešnímu příspěvku jsem musela několika kolegům, kamarádům, známým a občas i neznámým více či méně nápadně fotit lahve s pitím, případně strhávat jim z lahví  od limonád etikety a když na to přišlo, tak jsem pár nebožákům musela (občas dočasně, některým trvale) lahev s limonádou dokonce zabavit, samozřejmě v zájmu společnosti. Všem zúčastněným a výzkumem postiženým se tak za prožité utrpení zpětně omlouvám.

Coby velký fanda Doby jedové a majitel několika „éčkových“ aplikací jsem byla z domácího úkolu skoro až nezdravě nadšená. Velkým pomocníkem mi byly kalorické tabulky a taky stránka sugarstacks. Cože to vlastně bylo za úkol? Sesbírat co nejvíc dat o obsahu kalorií ve 100 mililitrech jakýchkoliv nápojů. Posbírala jsem dost různorodý mix limonád, džusů a energetických nápojů (zdravím a znovu děkuju za pomoc při psaní bakalářky, teď už si vás asi nikdy nedám). Nakonec jsem dala dohromady kolem osmdesáti různých limonád.

Dalším úkolem bylo vymyslet „lákadlo“, které by čtenáře přilákalo k přečtení článku nebo aspoň k proklikání případné infografiky. Po dlouhém přemýšlení jsem dala dohromady ne úplně sexy, ale pro mně minimálně překvapivý headline, následovaný krátkým shrnutím obsahu následujícího článku.

Sezením u počítače spálíte jeden půllitrový  Red Bull za 3 hodiny

„Za stejnou dobu spálíte sezením u počítače i stejný objem 100% jablečné šťávu z Globusu. Obdobný objem meruňkového džusu Pfanner vysedíte za víc než čtyři hodiny. Ne všechny energetické nápoje jsou tak kalorické, jak se o nich říká. Ne všechny džusy jsou zdravé a ne všechny minerálky dietní. Cukry se neschovávají jen v plechovkách, ale i ve zdravě se tvářících nápojích.„

 

 

O hafíkovi a kočičákovi

O HAFÍKOVI A KOČIČÁKOVI, JAK SI MYLI PODLAHU

Bylo to dávno, když hafík a kočička spolu hospodařili; u hvozdu stála malá chatrč, a v ní spolu žili a toužili kutit opak nic tak, jako ostatní lidi.

Oni to vždycky musili vykutit trochu jinak, když mají mrňavý a patlavý tlapičky a na tlapičkách nulu prstů, jako mají lidi, akorát na tlapkách mají polštářky a malinký drápky. A tak musili kutit povinnosti jinak, do školy totiž můžou akorát malí lidský mláďata a parchantíci, a ubohý zvířátka tak musí zůstat doma.

A tak to v chatrči u zvířat vypadalo často dost jako na houpačkách. Chvíli dobrý, chvíli blbý. Občas čisto, víc občas trochu svinčík. To si tak po jistým časovým období všimli podlahy s řádnou vrstvou svinčíku.

„Poslyš, Hafíku,“ povídá Kočičák, „podlaha nám tu trochu chybí.“ „Taky mi připadá už trochu špinavá“ uznal Hafík, „koukni, jak mám od toho svinčíku špinavý tlapky!“ „Fujky špinavý,“ povídá Kočičák „hanba ti! Tu podlahu musíš vydrbat! To lidi mívají doma čisto. Ti jí občas umyjí.“

„Dobrá,“ povidá Hafík, „jak to vykutím? A jak to vykutíš ty?“ – „Poradíš si,“ povídá Kočičák. „Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní.“ Hafík zdrhnul s nádobou pro vodu a Kočičák vytáhla z kufříku kus mýdla a položila to mýdlo na stůl. Pak zmizla pro cosi do komory; schovávala si tam kus nakládaný myši. Zatím Hafík dotáhnul vodu a vidí na nábytku žrádlo. Rozbalí to a bylo to růžový. „Aha, Kočičákova sváča,“ povídá si Hafík, a jak by žral, tak to strčil do huby a začal kousat.

Novomediální zkouškové

Na FHS bývalo zkouškové zcela jasně vymezeným časovým úsekem, kdy studenti zalézali za hradby (nejlépe historických) knih a po měsíci, dvou nevydařených pokusech u zkoušky a se třetím pokusem na krku a černými kruhy pod očima vylejzali a divili se, že za pár dní začíná další semestr. Na StuNoMe mě spíš překvapilo, že už je vážně konec semestru a bylo mi skoro líto, že se teď na měsíc (skoro dva!) do školy dostanu jen minimálně. #fňuk 

V rámci čekání na nový semestr (a taky na nové Walking Dead) jsme si v menší skupince spolužáků střihli roztřídění několika tisíc tweetů #volím_pravici, staly se z nás téměř mediální hvězdy, ač dle Warhola ke skutečné slávě chybí ještě 14:58 sekund. Jakmile jsem dotřídila tweety, zmizela jsem na pár dní od práce „ohřát se“ (haha, naivní, naivní!) do Itálie.

Moc novomediální to nebylo, protože italské wifiny. A tradičně mediální to taky moc nebylo, protože mi sousedi neustále vyhazovali pojistky a nedalo se koukat ani na italskou Shoppin‘ night. To jsme ovšem o pár dní – a večerů strávených nad projekty na datažurnalistiku – později dostatečně vynahradili na #SNMtripu do Berlína. Pusťte mediální nadšence do muzea her, muzea filmu, ke spoustě interaktivních hraček, několika topconům a ke spoustě kebabu. Jednoduše boží.

Ideálně načatý #roundtheworld2014 pokračoval den po Berlíně Norimberkem a Španělskem, což byl spíš závod alá „checkni se, kde můžeš“. Strategie „když si vezmu sluneční brejle, tak bude určitě pršet“ se plní jen první den, a na ty další už brýle najdou své uplatnění. V rekordním čase stíháme veškeré za zmínku stojící pamětihodnosti, vidět kamzíka, Sierru Nevadu a strávit dobrých 800 km v mrňavém fiátku.

Po cestě zpátky stíhám konečně dočíst první knížku za tenhle rok – hádam, že challenge „one book per week“ tímhle asi padá. Rovněž stíhám lehce vyděsit vedle sedící paní svou velmi interesantní četbou, neb se paní dívala, co čtu zrovna ve chvíli, kdy půl stránky lékařsky zaměřené četby zabírala detailní fotografie rozštípaného zápěstí. Tady bych ráda zmínila, že i v Ryanairu se s trochou cviku dá posadit pohodlně a rovněž bych ráda poznamenala, že když jsem přežila let Ryanem, přežiju už asi všechno. Přistáváme a tedy i zhasínáme akorát, že nestačím dočíst epilog. Ve snaze uklidit knížku do báglu nepostřehnu turbulence a řádně se majznu o sedačku před sebou. Ryan poskakuje víc než jankovitej fiátek, tím spíš, že hrozně fouká. Ono je něco špatně, že španělé netleskaj? Aha, čekalo se na fanfáry. A tleskaj, samozřejmě že tleskaj. Ještě chvilka post-letecké akrobacie během vyndavání zavazadel v absurdním záklonu a snaze nikoho (a hlavně sebe) nezabít, neb se v batohu hřeje několik kilo především jídla a salámů.

Rychle domů, pár hodin vyspat a vyrazit do ČT, protože olympiáda ve španělštině (stejně jako Star Wars, které jsem ovšem dokoukala i přes jazykovou bariéru) byla spíš utrpení. Z ČT si ještě na chvíli odskočím učit, načež opět klušu zpátky na Kavčí hory, protože proč? Protože sportem ku zdraví, že, jak potvrdí můj nebohý kotník a jeden ze schodů katedrály v Seville.

Zpátky do minulosti

Během prvních týdnů naší existence na Stunome jsme byli @Josefem Šlerkou poměrně rychle vhozeni do novomediálních vod, jen ať plavem. Na Digital Humanities i na Srovnávací mediální studia bylo uvaleno třípřednáškové blogovací embargo, kvůli blížící se konferenci. Pracovali jsme tedy tajně, nicméně o to usilovněji. Jako první úkol nám byla zadána analýza profilových fotek fanoušků určitých Facebookových stránek. Bylo ještě před volbami, takže jistě tušíte, jakým směrem se naše pátrání mohlo ubírat. Každý ze studentů dostal set čítající zhruba 200 profilových fotek facebookových fanoušků určité politické strany. O jaké strany se jedná jsme samozřejmě nevěděli, nicméně z profilových fotek se to dalo velice snadno odvodit. A to byl cíl našeho průzkumu.

O tom, jak „úmorná“ práce to byla, svědčí i ve velmi pozdní noční hodinu postovaný zoufalý status, který jsem našla na svém vlastním Facebooku. Všechny fotky jsme museli roztřídit do přehledné tabulky do několika kategoriíí. Na fotce mohl být buď člověk, zvíře nebo rostlina. Zajímalo nás, zda je na fotce viditelný a rozpoznatelný obličej uživatele. Počty osob na fotce. Zda je focená uvnitř nebo venku. Jestli obsahuje nějaké popkulturní narážky. Jde o fotku nebo o kresbu? Obsahuje nějaký text? Vyjadřuje politickou příslušnost? Kombinace trochu zavádějící kategorie a pozdních nočních hodin občas vedly ke tragikomickým situacím, kdy největší dilema bylo, jestli je kostra mamuta zvíře, doktor Mario člověk, kam zařadit mistra Yodu a jestli je render spíš kresba nebo fotka.

Na Srovnávacích mediálních studiích jsme se od začátku hrabali v českých médiích, zjišťovali, kdo od koho na zpravodajských portálech bezostyšně krade videa bez uvedení zdroje, kdo z balíku novinky.cz, ihned.cz, idnes.cz, lidovky.cz, tyden.cz, ceskyrozhlas.cz, ceskatelevize.cz, blesk.cz, tn.nova.cz a parlamentnilisty.cz ještě bezostyšněji kopíruje články, kdo z výše uvedených se ani neobtěžuje u zkopírovaných článků uvést zdroj a kdo z největší části publikuje vlastní nezkopírované články.

Mimochodem jsme se taky šťourali v politice, aby jí na nás náhodou nebylo málo, a zkoumali jsme, která česká média více či méně nápadně preferují určité politiky jako oběti (a nebo taky přesně naopak) svých článků.

Předem nám bylo avizováno, že jde o výzkum, za který nás budou česká média nenávidět. Jakže to vlastně dopadlo se můžete podívat níž ve slajdech, které @Josef Šlerka prezentoval na konferenci #CIF2013.

Doporučený věk 0-99

Předvánoční hodina srovnávacích mediálních studií plynule navázala na poslední téměř hororový úkol se sledováním televizních novin a měřením střihů. Když se někteří zpravodajští borci skoro vyrovnali akčním blockbusterům, nastává otázka kdo tuhle kulometnou palbu mnohdy smysl příliš nedávajících a stále se opakujících záběrů moderuje.

A to už bylo naším úkolem – zjistit věk moderátorů hlavních zpravodajských relací jednotlivých televizních stanic. Už sehrané týmy si rozdělily televizní stanice jako BBC, CNN, SkyNews, ORF, RAI, ZDF, RT, Polsat a samozřejmě také česká Nova, Prima a ČT. V našem čtyřčlenném týmu si tři televizní stanice rozebrali kolegové, tudíž na mě tentokrát žádné pátrání nezbylo. Po posledním, velmi zajímavém a jistě povznášejícím setkání s televizním zpravodajstvím jsem se rozhodla se do tohoto úkolu zapojit také, vlastním drobným průzkumem Tv Nova. Tabulka níže reflektuje věk a pohlaví moderátorů jednotlivých zpravodajských pořadů – vynechala jsem jen sportovní noviny.

TV NOVA
Ranní TN		Polední TN
Jakub Kern	23	Kristina Kloubková	37
Kristina Kloubková	37	Renáta Czadernová	29
Iveta Vítová	30	Petra Svoboda	30
		Iveta Vítová	30
Odpolední TN		Televizní noviny
Kristina Kloubková	37	Lucie Borhyová	36
Emma Smetana	26	Rey Koranteng	39
Ranáta Czadernová	29	Markéta Fialová	42
Petra Svoboda	30	Renáta Czadernová	29
Iveta Vítová	30	Petr Suchoň	29
		Emma Smetana	26

Narozdíl od CNN nebo BBC, které zpracovávali mí kolegové, se u nás stále výrazně drží trend mladých moderátorů. Na Nově je věkový průměr moderátorů 33,5 let. Například BBC uvádí u hlavních zpráv dva reportéry, muže a ženu kolem padesátky (52, 49), CNN vede pět moderátorů 34, 65, 52, 57, 48 let. Obdobně je na tom s věkovým průměrem moderátorů také ZDF. Tyto stanice mají plus mínus pár let shodný věkový průměr moderátorů kolem padesátky, u CNN konkrétně 51,5 let.

Osobně se ovšem obávám, že ani mladí a krásní moderátoři mě ke sledování značně pochybného zpravodajství nepřesvědčí. Ani roztomilým zvířátkem nakonec.

Nésém vám noviny

Už je to sice pár dní zpátky, ale blog se nějak nestihl napsat, takže aspoň zpětně. Na srovnávacích mediálních studiích jsme od plazení se po čtyřech s pravítkem a zvýrazňovačem nad novinami povýšili k sledování televizního zpravodajství. hodinu jsme zahájili na slovenském sídlišti, kde všechny možné i nemožné televize zapáleně dokumentovaly tzv. Devínsky masaker. Obzvlášť dramatického zpracování se události dostalo od TV Nova, jejíž reportáž si v ničem nezadala s trailery na nejnovější holywoodské blockbustery. Popravdě ani reportáže dalších televizních stanic na to nebyly o moc lépe – Prima, ČT, Al Jazeera i ABC. Jediná z těchto televizí přiznávala, že o událostech na sídlišti nemají dostatek ověřených informací – můžete hádat, která z uvedených to mohla být. Al Jazeera si pro změnu neodpustila události komentovat tím, že střelba byla motivovaná romským původem postřílené rodiny.

Na další hodinu srovnávacích mediálních studiích nám byl zadán úkol vskutku záludný. Sledovat zprávy a počítat střihy v jednotlivých reportážích, zaznamenat etnikum a odhadnout věk osob, které v reportáži přímo promluví, zhodnotit zda se zpráva zaměřovala na násilí a samozřejmě také zapsat, o jakou zprávu se jedná. Šesti týmům po čtyřech členech byly rozdány jednotlivé dny v týdnu, členové týmu si pak rozebrali televize – ČT, Novu, Primu a Krimi zprávy. Náš deníkový tým dostal na starost 26.11.

Televizní noviny na Nově, které jsem sledovala, dlouhodobě považuju za čiré zlo. Celkem mají cca 42 minut a celkem se v nich prostřídalo 21 reportáží. Už první reportáž byla na střihy velmi výživná, hemžilo se to dramatickými close-upy podkreslenými ještě dramatičtější hudbou. Dalším překvapením byl novácký inspektor, který mne tentokrát zklamal už jen tím, že nedoporučoval žádný mňamkózní recept jako plněné kuřecí kůže, ale místo toho se jen procházel po holešovické tržnici a neuvěřitelně protivným způsobem kritizoval (krom vánočních řetězů, které byly hlavním tématem reportáže) prakticky všechno, přičemž prodejcům nedal jedinou šanci se jakkoli projevit. Ostatně reportáž začala dramatickými záběry hořícího vánočního stromečku, a já už měla v tu chvíli chuť tu televizi zase radši vypnout.

Celé televizní noviny jsou tak trochu postavené na principu vyděsit-potěšit. Nechyběla reportáž o stromu na Staroměstském náměstí, polití slečny kyselinou v Plzni, viróza, která může usmrtit vašeho pejska, ale nebojte, operace žlučníků zvládají študenti medicíny podstatně lépe, než náš reportér. Samá dramata všedního dne, kdyby vám náhodou nestačil každodenní přísun životních tragédií a radostí hrdinů z Ulice.

Na závěr ještě reportáže o Krejčířovi a také o tom, jak snadno se můžete stát – pokud jste se už nestali – obětí převaděčů – a na konec nesmí chybět roztomilé zvířátko. Přidávám celou tabulku střihů, kdyby někdo měl odvahu nakouknout, za celé televizní noviny, pokud nepočítáme znělky (resp. počítáme pouze reportáže) to dělá cca jeden střih za čtyři sekundy. Televizi vypínám a na další tři roky s klidným srdcem a svědomím jak lilie zase zapomenu, jak že se ta věc vlastně zapíná. Uff.