Co je tvoje to je moje a do autorských práv ti nic není

Autorská práva mě akademickým světem provází nejcitelněji od obhajoby mojí bakalářské práce, která byť se zabývala současnými formami vzdělávání prostřednictvím nových médií, vzbudila ve vyhrazeném pětiminutovém čase na dotazy zkušební komise značně zajímavou a mimojiné i velmi zapálenou debatu o autorských právech, při které se komise vášnivě překřikovala a přebíjela argumenty, a já seděla na židli téměř čtvrt hodiny zcela nepovšimnuta (u státnicových otázek o chvíli později si mě už všimli a celé dotazové bezpráví mi bohatě vynahradili).

Ta výše zmíněná autorská práva tedy řádně zamotané odvětví o tom, jaké jsou právní vztahy mezi uživateli a tvůrci podle autorského zákona, spadají  pod souhrnný termín duševní vlastnictví, pod který patří i obchodní tajemství, ochranné známky nebo patenty. Duševním vlastnictvím se rozumí práva k zacházení s nehmotnými výsledky kreativity – pokud jsou to výsledky dostatečně specifické a originální, tedy hodné toho, aby byly právně chráněny před nechtěným využíváním. Americký právní teoretik a právník v praxi – Stephen Kinsella sepsal o duševním vlastnictví pamflet, který „si klade za cíl rozvířit alespoň pár zrnek prachu usazených na zatuchlých myšlenkách glorifikujících duševní vlastnictví a podpořit argumenty všech zastánců svobody při diskusích o této chiméře – jmenovitě při poukazování na nekonzistenci, nákladnost a především protiprávnost duševního vlastnictví.“ Tímto svazkem nazvaným Obžaloba duševního vlastnictví se snaží ukázat, že duševní vlastnictví je v podstatě nesmyslné, a nemá ani žádnou oporu ve vlastnických právech. Valná většina duševního vlastnictví je nehmotná, a „pouze hmatatelné vzácné zdroje jsou možným předmětem interpersonálních konfliktů, a tedy pouze na ně jsou aplikovatelná vlastnická práva“.

Kinsella svůj výklad staví právě na vzácnosti – všechny statky, na které se duševní vlastnictví vztahuje, nejsou vzácné a tudíž se nadají odcizit, odcizit se dá pouze jejich hmatatelná podoba, jako je například kniha, nicméně tím, že v knihkupectví ukradnu knihu (případně si ji stáhnu z internetu) připravím autora pouze o drobný peněžní obnos, který by mu z prodané knihy přišel, ale nepřipravím ho tím o autorství oné knihy a nepřipravím ho ani o myšlenky, které jsou v knize použity – a pokud budu knihu někde uvádět v jakémkoli textu, pravděpodobně budu jako autora uvádět skutečného autora knihy, a nikoliv sebe, byť jsem jejím vlastníkem, ať už jakkoli pochybným.

Kinsella v knize sám uvádí, že „myšlenky nejsou přirozeně vzácné. Nicméně přiznáváním práv myšlenkovým objektům člověk vytváří vzácnost, která předtím neexistovala.“  Duševní vlastnictví tak vlastně umožňuje autorům ovládat hmatatelný majetek, když regulují možnosti jeho využívání, čímž vlastně porušují přirozená práva, resp. vlastnická – tzn. že mohu se svým majetkem nakládat dle vlastního uvážení.

Tohle krásně ilustrují příklady filmových „parodií“, respektive nikoli parodií v pravém slova smyslu, ale filmů, které se tolik inspirovaly jinými díly, až je – v některých případech i doslovně! citují (aniž by jakoukoli souvislost přiznávaly), případně přebírají celé scény (teď nemám na mysli Dünyayı Kurtaran Adam, což je jako výplod turecké ehm „kinematografie“ osmdesátých let kapitola sama pro sebe). Letní sci-fi blockbuster The Edge of Tomorrow (ať už záměrně vykrádá nebo se jen omylem „inspiruje“) se nápadně podobá vojínovi Ryanovi, Matrixu, Hromnicím, Zdrojovému kódu, Vetřelcům a Hvězdné pěchotě a nespočtu malých filmečků, na které si v té záplavě nikdo nevzpomene. Nový The Giver (který je v tom předávání myšlenek a tedy i duševního vlastnictví celkem přeborník) je v mnoha scénách překopírovaný Divergent, (a taky dost značně vykradená Hvězdná pěchota, scenáristi byli asi fandové) a rozdíl by snadno uniknul, pokud by The Giver nebyl konvertovaný do černobíla. Teď je na místě se dohadovat, kdo koho vykradl dříve (což by mezi post-apo teenage romány, kde se stejné motivy dají napsat o jasné struktury stejně jako všechny romány Dicka Francise, byla obzvlášť velká sranda), kdo má scénu v knize popisnější a který režisér se inspiroval kým (o tom se netřeba dohadovat, datum distribuce je celkem nemilosrdné). Na druhou stranu je v neuvěřitelném objemu informací a myšlenek poměrně těžké určit, kdo je skutečným vlastníkem určité myšlenky a kdo si ji jen vypůjčil aby jeho dílo bylo zajímavější/světovější/doplňte co je libo.